Jakým způsobem tvoří kubánští autoři mladší generace, kteří svými výtvory reflektují nejen politickou situaci na Kubě? Jak umění využívají k propagaci nesouhlasu s diktaturou, která tam stále přetrvává? Různorodý umělecký pohled na vládu s neomezenou mocí můžeme nalézt v Centru současného umění DOX, v němž se představuje pětice kubánských tvůrců.

Výstava s názvem „Cuba en vivo“ neboli „Kuba naživo“ prezentuje tvorbu pěti umělců pocházejících z Kuby. Tento projekt připravila kurátorka Iveta Kopicová. Chtěla jím ukázat současnou uměleckou scénu na Kubě, která ji velice oslovila. Podařilo se jí přivést mladé talentované tvůrce mimo jejich zemi a ukázat jejich tvorbu. Patří k nim dokumentární fotograf Arien Chang Castan (* 1979), experimentátor Rodney Batista Herrera (* 1988), audiovizuální umělec Ricardo Miguel Hernández (* 1984) a malíř Maczel Lang Santiesteban (* 1984). Pátým umělcem, který sice věkově do skupiny nezapadá, ale přínosně ji dotváří, je o jednu generaci starší disident Francis Sanchez (* 1970). Každý z výtvarníků osobitým způsobem ukazuje své pojetí místa, které, ačkoliv je nám vzdálené vzdušnou čarou přes osm tisíc kilometrů, je nám díky naší historii bližší, než se na první pohled zdá.


Politický systém umění neumlčí
Pro lepší pochopení děl na výstavě pomůže stručný náhled historie na Kubě. Největší ostrovní stát karibské oblasti, nazývaný „Brána do Karibiku“, byl v době před revolucí v roce 1959 velmi významným námořním přístavem. Za tehdejšího prezidenta Fulgencia Batisty udržoval velice silné vztahy s Amerikou. Díky tomu vznikla na Kubě spousta hotelů pro americké turisty, kteří ji hojně navštěvovali. Ke konci Batistovy vlády se však začala silně projevovat korupce i policejní brutalita. Následná kubánská revoluce byla vedená povstalci, z nichž nejznámější byli například Fidel Castro, Rolando Cubela nebo (u nás na tričkách velmi populární ikona) Ernesto Guevara. Ti po svržení vlády převzali moc v celé zemi a došlo k velmi zásadním reformám.

Na začátek revoluce vzpomíná mnoho Kubánců v dobrém. Ovšem na její pokračování, kdy se začala hroutit ekonomická situace kvůli blokádě ze strany USA, již ne. Za podpory Sovětského svazu se pomyslná brána do Karibiku zavřela a ze slibů o demokratické zemi sešlo. Fidel Castro nastolil ideje komunismu, a tím se již blížíme k oné spojitosti s naší zemí. V současné době vládne na Kubě jeho bratr Raúl Castro Ruz. Pořád je oslavován socialismus, kvůli kterému se politika dotýká každého občana na ostrově. Není proto divu, že se nejen mladší generace snaží dovolat změny. Jednou z cest je i umělecká tvorba, kterou systém nemůže umlčet, ale ona na něj může poukázat.

Umělci na výstavě v DOXu ukazují na zmíněnou složitou politickou situaci, která má vliv na všechny obyvatele ostrova, různými prostředky a metaforami. Například Maczel Lang Santiesteban kreslí a maluje městské scenerie a jeho významovou linií se stává otázka konzumu. Součástí děl jsou i kusy různých log, používaných na ostrově. Jsou v kolážovitých skládankách prezentovány divákovi. Zaujaly mě také akvarelové krajiny, které z dálky připomínají svěží horské vrcholy. Zblízka pod namodralou barevností objevíme místo přírodních útvarů jen zdeformované PET láhve. Tento kritický a zároveň lehce sarkastický přístup aplikuje Santiesteban na většinu svých děl. Jeho kresebná práce svědčí o dobře uchopené malířské kvalitě. Kromě kritiky konzumního života jeho tvorbou prostupuje hledání vlastní identity skrze kubánskou minulost.

Hybridi – nositelé mnohoznačných metafor
Ze všech umělců mě nejvíce oslovil Rodney Batista Herrera. Jeho kontroverzní fotografie zpodobňují transformaci těla po smrti. Rekonstrukce různých částí lidských těl spolu s odlišnými předměty či zvířecími ostatky vytvářejí jinou realitu. Pomocí těl v různých stádiích rozkladu a zásahy do nich ukazuje lidskou transformaci. Nesnaží se ale být nijak neuctivý k smrti, spíše využívá směsici ostatků jako prostředek komunikace a názorný příklad manipulace. Sám se nebrání nazývat svá díla zátišími. Jeho tvorba burcuje, přesto na mě působí jeho fotografie smrti nečekaně klidným dojmem. Hybridi, které tvoří a následně uchovává v podobě fotografie, jsou nositeli mnohoznačných metafor. Vymýšlí jim nové příběhy a situace. Orgány a tělesné pozůstatky, které umělec využívá do „obrazů smrti“, získává z mrtvých těl z márnice, kde jsou uchovávány pro anatomický výzkum. Využívá i ostatky naložené ve formaldehydu. Čas na nich zanechává otisky, které Herrera ve svůj prospěch využívá. Všechny zmíněné aspekty tvorby můžeme vidět na několika vystavených fotografiích. Divák může posoudit, jak moc jej tento přístup burcuje, uráží nebo inspiruje.

Více takových projektů
Výstava v DOXu kromě různých pohledů umělců na politickou situaci v jejich zemi také ukazuje, že je Kuba i přes to všechno krásným a výjimečným místem. Zejména na fotografiích Ariena Changa Castana, který ji dokumentuje, a díky tomu poznává všechna možná zákoutí z nevšedních pohledů. Místo přece utváří především lidé, kteří v něm žijí své životy. Skrze umění lze snáze tato sdělení uchopit a propojit. Podle mého by takových projektů mělo být více, abychom se nenásilnou formou mohli vzdělávat v tom, že svoboda není samozřejmostí a je nutné si jí vážit a ochraňovat ji. Na to bychom neměli zapomínat, ať už jsme se narodili před rokem 1989, nebo po něm. Vědění nás totiž bude provázet po celý život. Tím, že víme, se můžeme poučit z historie a vyvarovat se stejných chyb. Možnost nahlédnout do různorodých obrazů Kuby potrvá do 4. dubna. ∞


CUBA EN VIVO
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
22. 1.—4. 4. • 180 / 90 Kč