Až do konce srpna můžete v Centru současného umění DOX navštívit výstavu „Víření prachu“ na české scéně poněkud opomíjené osobnosti – sochaře a malíře Richarda Kočího (* 1954). Přehlížení je úděl velké části umělců jeho generace, jež se po revoluci vrátila z emigrace a měla problém se etablovat na naší malé scéně, protože viditelnost zajišťují spíše kontakty než tvorba.

Bohužel to nikde ve světě nefunguje tak, že by umělce někdo objevoval a zahlcoval skvělými nabídkami výstav. Pokud nechcete být zastoupeni v galerii, které budete platit přibližně polovinu svého honoráře za to, že zprostředkuje prodej díla a bude vás prezentovat na výstavách, patrně moc vidět nebudete. Kočí vystavuje po téměř šestileté odmlce, což má své kladné i záporné stránky. Ta negativní je přílišné zahlcení relativně skromného prostoru, patrně z potřeby ukázat co nejvíce děl odlišných charakterů, vzniklých v období dlouhé odmlky. Po estetické stránce tento přístup výstavě poněkud uškodil, neboť díla nemají dostatek místa, aby dýchala, a návštěvníkovi se nedostává prostoru, aby si je mohl v klidu s odstupem prohlédnout. Nelíbí se mi, že pro výstavu byla vymezena tak malá část, jelikož by rozhodně zasluhovala více místa než současně probíhající třípatrová expozice „Sportu zdar!“. Nicméně z těchto rozhodnutí můžeme číst charakter galerie, která dá přednost nesmyslnému patosu děl nesourodých kvalit a hodnot s vidinou návštěvního úspěchu. Tím chci říci, že jde o galerii, která má umění přibližovat spíše masám, než lidem, kteří se v něm už orientují a mají jistá očekávání.


„Jestli se o něco snažím, tak je to jistý pocit rovnováhy. Vyváženost mezi uspořádaností a neuspořádaností. Je to dialog mezi mnou a probíhající prací. Je to docela hlučné. Čekám na tu chvíli, kdy se to zklidní a začne šeptat. Tam někde je ten správný moment, kdy to sice promlouvá, ale zároveň je ticho.“ − Richard Kočí

U Kočího je až šokující rozpor mezi jeho malířskou a sochařskou tvorbou. Stáváme se svědky obrovského kontrastu. Malby na plátnech svou barevností i kompozicí působí jako obrazy z druhé poloviny minulého století, možná je ovlivnila osmdesátá léta, která Kočí strávil ve Španělsku. Oproti tomu černobílé laminované objekty zavěšené na zdech působí velmi současně, nikoliv motivem, ale především formou. Celkově jsou forma i zpracování až pozoruhodně pečlivě a dokonale zvládnuty. Richard Kočí je v současné době jeden z mála autorů, kteří celý proces vytváří osobně, tedy bez pomoci řemeslníků. Dřevěné zaoblené sochy vznikají podle předem narýsovaných šablon (rysy jsou na výstavě zarámovány na zdech), podle kterých řeže malé plátky překližky, jež postupně skládá, sevře, slepí a pak na řadu přichází nekonečné broušení a víření prachu. ∞


Richard Kočí: Víření prachu
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
3. 6.—31. 8. • 180 / 90 Kč