Ženy představovaly v uměleckém světě vždy menšinu, i když ani zdaleka nejsou menšinou v naší populaci. Díky tomu, co historička umění Linda Nochlin začala a v čem feminismus pokračoval, umělkyně již nejsou neviditelné.

Diskriminaci na základě pohlaví lze vidět nejen v oblasti umění, ale také v jiných oblastech, kde je život těžší pro lidi, kteří nepochází ze střední třídy a nejsou bělochy. Feministky, jako je skupina Guerilla Girls, se pokusily odhalit zapomenuté nebo skryté umělkyně, jež nebyly dostatečně oceněny v době, kdy jejich umění vznikalo. Dalo by se říci, že poslední dobou nastala změna k lepšímu? Dokud Linda Nochlin nenapsala svou esej „Why have there been no great women artists?“ roku 1971, bylo mnoho žen z uměleckého kánonu vynecháno.


V současné době to ženy také nemají snadné. Guerilla Girls upozorňují na stále přítomný sexismus ve světě umění. Na jednom ze svých plakátů z roku 2012 připomínají, že méně než 4 % umělců, jejichž díla jsou vystavena v sekci moderního umění Metropolitního muzea, jsou ženy, ale 76 % nahých postav zobrazených ve vystaveném umění jsou také ženy. Guerilla Girls se tedy v rámci plakátu ptají, jestli žena musí být nahá, aby se dostala do Metropolitního muzea.

Všudypřítomnost těchto obrazů přispívá k objektivizaci žen, jelikož umění si stále drží svůj vysoký status. Nebezpečí zobrazování nahé ženy spočívá v tom, že stojí v centru klasického umění a je součástí kánonu, tudíž jsou diváci vyzýváni, aby tento obraz esteticky obdivovali. Tohle onu objektivizaci žen tvoří krásnou a přijatelnou.

Snaha uznat ženu
Guerilla Girls se pokouší získat ženám uznání v umělecko-historických knihách a galeriích. Když se dnes projdete po ulici, je stále těžké přimět kolemjdoucí, aby si vzpomněli na jména pěti ženských umělkyň. Stává se to proto, že v slavnějších uměleckých kruzích jsou dosud menšinou.

Ženy musely čelit jiným překážkám než muži, a tak bychom jejich umění měli posuzovat jinak kvůli sexismu a diskriminaci vůči jejich pohlaví. Mnoho lidí a galerií sdílelo konzervativní názor, že pouze muži jsou schopni estetické velikosti. Linda Nochlin ale vysvětluje, jak je důležité přihlížet ke kontextu při hodnocení uměleckého díla. Tvrdí, že sociální kontext, ve kterém bylo umění vytvořeno, je velmi podstatný. Například mužští umělci často pocházeli z rodin, kde jejich otcové byli sami umělci a kariéry svých synů v uměleckém světě podporovali. Otcové tímto způsobem ovšem podporovali méně své dcery, protože bylo považováno za nevhodné, aby se žena stala umělkyní anebo se obecně věnovala nějaké kariéře.

Některé z umělkyň nicméně pocházely z rodinného prostředí, ve kterém je jejich otcové podporovali při vytváření umění. To ale ukazuje, že za úspěchem ženy musela často stát mužská postava. A díky tomu, že muži měli jinou představu o tom, jak by ženská úloha měla vypadat, nešlo takovou podporu získat snadno. Problém se pojil se sociálním očekáváním, jaké by měly ženy být. Předpokládalo se, že se budou starat o dům a rodinu. Jejich povinnosti byly soustředěné kolem domácnosti, což mělo dopad na mnoho talentovaných žen, jež musely vlastní tvorbu vnímat spíše jako koníček.

Někdy jejich smysl pro to, co je správné pro jejich vlastní pohlaví, nebyl přímo omezen společností, avšak jejich vlastním vnímáním toho, co je pro ně vhodné. Ukazuje se tak, že ženy byly často silně odrazovány od umělecké dráhy.

Pokud člověk chtěl mít kariéru na plný úvazek v uměleckém světě, potřeboval patronáž. Pro muže samotné bylo velmi těžké ji získat, a pro ženy téměř nemožné. Potřeba podpory mohla představovat velkou překážku.

Ne nahé, jen částečně oblečené
Od 18. století se na umělce nahlíželo jako na génia, který svým uměním vyjadřoval něco neuchopitelného pramenícího z hloubi duše. Kvůli myšlence, že ženy nejsou schopny produkovat velké umění na úrovni svých mužských kolegů, byly jejich práce často považovány za provedené muži, jako se to stalo s prací Artemisii Gentileschiové, která byla malířkou v 17. století. V současné době je málo výzkumu, který by přisoudil práci ženám, jimž to bylo odepřeno. Takže když historici vidí báječný obraz, mají tendenci přisuzovat ho známému muži.

Linda Nochlin považuje za racionální vysvětlení toho, proč neexistují žádné umělkyně na úrovni Picassa fakt, že neměly možnost učit se specifickým dovednostem. Kreslením nahého těla umělci cvičili své dovednosti a ostření realismu, zatímco ženy tuto příležitost dlouhou dobu neměly. Například i v roce 1893 v Královské akademii v Londýně ženy mohly kreslit modely jen částečně oblečené, ne nahé.

Nochlin bere na vědomí sarkasmus skutečnosti, že bylo v pořádku vidět ženy nahé v galerii, ale ony samotné nemohly spatřit nahé modely. Omezily se proto na to, co bylo považováno za menší umění, a často tedy kreslily květiny, krajiny anebo portréty.

Později ženy tento stereotyp samozřejmě narušily. Ale přesto byla například umělkyně Helen Frankenthaler, patřící k abstraktním expresionistům, kritizována za to, že maluje „hezké“ dívčí obrazy, a nikdy se neproslavila tolik jako například její protějšek Jackson Pollock. Je smutné, že ač byla velmi vlivnou a dobrou umělkyní, která inspirovala mnoho jiných umělců, nebyla ve své době brána příliš vážně především proto, že byla ženou.

Délka ženských kroků
V současné době lze říci, že ženy díky feminismu udělaly velký pokrok, staly se rovnocennější s muži a výstavy – jako nedávné „Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích“ v Anežském klášteře, kde jsem si nevšimla ani jedné ženské autorky – jsou snad jen připomínkou bodu, od kterého se jsme schopni odrazit a posunout někam dál. Ale i dnes ženy bohužel cítí tlak ze strany společnosti, aby se vzdaly své kariéry pro rodinu. Ty, jež se snaží budovat kariéru a zároveň být matkami, často nejsou dostatečně podporovány a jsou nuceny učinit rozhodnutí, jestli se věnovat práci, nebo mít děti. Pokud chtějí obojí, jsou pro mnoho lidí sobecké. Uváznutí ženy v domácnosti je ztvárněno například francouzskou umělkyní Louise Bourgeois v sérii jejích obrazů „Femme Maison“ (1945–1947). Dnes ženám není odepřeno, aby volně trénovaly svou techniku na nahých modelech. Feminismus jim také otevřel cestu k tomu, aby se zabývaly otevřeně otázkou ženství – mnoho umělkyň například používá vlastní menstruační krev při vytváření uměleckých děl anebo utváří obtisky svých vagin a obecně se tak zabývají otázkou, která po mnoho let byla stavěna do pozadí, tedy jaké to je být ženou.

Ženy ovšem stále nejsou s muži zcela rovnocenné, ač k oné rovnocennosti pomalu míří. Guerilla Girls nám ve svých plakátech ukazují, k jak malému vývoji došlo mezi lety 1985–2014, resp. 2015. Mužští autoři mají stále větší obsazení v galerii než ženy, a to i z hlediska počtu samostatných výstav. Řeč je přitom o New Yorku. Česká republika má jeden z nejnižších Gender Gap indexů z celé Evropy, kdy pozice žen v porovnání s muži velmi zaostává. Až kolem roku 2014, dle mého názoru, začíná mít laik díky výstavě „Někdy v sukni“ určité ponětí o tom, jak to vlastně s ženami v českém umění vypadá. Před pár měsíci jsme v Praze mohli narazit na výstavu skupiny slovenských feministek Kundy Crew, která vystavovala v galerii Artwall; známe je například pod výšivkami ve folklorním stylu, bojujícími nejen proti sexismu se slogany jako „Ženy majú gule!“. Obecně lze cítit, že ženy čím dál tím více nabývají na sebevědomí. ∞


autor: Karolina Pospíšilová