Ženy představovaly v uměleckém světě vždy menšinu, i když ani zdaleka nejsou menšinou v naší populaci. Díky tomu, co historička umění Linda Nochlin začala a v čem feminismus pokračoval, umělkyně již nejsou neviditelné.

Co nás přitahuje na popových hvězdách? Je to ztotožnění se s interprety skrze texty, jež nám „mluví z duše“, nebo je to sexy obal, který se leckdy snaží zakrýt bezobsažnost? Nebo jde jen o dobře cílený marketing, jako když vám v reklamě nabízí nové boty?

Se scénografkou Marií Černíkovou alias Bio Mashou jsem se sešla den před konáním zimní slam poetry exhibice v Rock Café, kam byla tradičně pozvaná jako jedna ze špiček české scény. Oslovila jsem ji hlavně kvůli tematické „ženské lince“, která se spolu s fascinací popkulturou táhne celou její tvorbou od divadla, slamu, rapu až po komiks.

Laktační psychóza, Vylitá, Gangsta matka, Autostimulace, Etapy v životě ženy, Sebevražda, Perioda, Třídní sraz, Kráva, Nedostupná, Soft love. To jsou názvy písní, jež už nějaký ten pátek vyplouvají z napuštěného dřezu českých kuchyní. Témata, která mužskou část publika při sledování fotbalu a pití piva jen těžko napadnou, tak nakonec přece jen dorazí k jejich uším. Jedná se o boom, který má ještě co říct, nebo se již vyčerpal?

Ukazuje se, že mít zcela nespoutané, anebo naopak těsně sevřené poprsí má své výhody i nevýhody. A podprsenka je zatím nejlepším kompromisem.

„Potkáme se dneska večer?“ Přečetla si novou zprávu a radost se jí rozlila po celém těle. No konečně! Už si myslela, že mu to bude muset nějak říct sama. Feminismus, že jo.