Výstava Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikory Sníh kámen hvězda strom v Colloredo-Mansfeldském paláci je pozoruhodným kurátorským projektem Jakuba Krále. Vytvořil totiž nesamozřejmou syntézu dvou obtížně spojitelných umělců.

Vladimíra Havlíka a Rudolfa Sikoru sice spojuje téma vztahu člověka a přírody a společná zkušenost tvorby v nesvobodném ovzduší komunistické vlády, jejich umělecké výrazy jsou však neslučitelné. Rozlišuje je mimo jiné přináležitost k rozdílné generaci a odlišné umělecké zázemí. Co se týče obsahu, ačkoliv v jejich námětech lze pozorovat shodu, nejdou autoři stejným směrem. Toho využívá Jakub Král, který vypointoval střet těchto dvou autorů umožněný opačným procesem jejich uvažování (uvažování doslova, neboť se pohybujeme na poli konceptuálního umění). Na kurátorově přístupu oceňuji, že se nespokojil s již tradiční interpretací Sikorovy tvorby jako výrazu ekologického aktivismu, ale nahmatal hlubší rozměr tohoto význačného umělce. Zaměřil se na postavení člověka uvnitř monumentality vesmíru, planety Země a přírody obecně a jeho vazbu na smysl existence. Zatímco Sikora přichází s odsubjektivizovaným pohledem na člověka v kontextu kosmu varujíc před antropocentrismem, Vladimír Havlík vychází z pozice člověka spjatého se svým přírodním okolím, ale také s ostatními lidmi. Klade důraz na lidský akt, snahu o souznění s přírodou, ohmatává možnosti zásahu člověka do toho, co ho obklopuje. Zatímco člověk v Havlíkově podání zkoumá svoji danost a modalitu stejně jako své místo v krajině, Sikora poukazuje na možnosti vesmíru, jehož jednou z nekonečna realizací je vedle kamenů či hvězd člověk. Autoři volí odlišná média k uskutečňování svých idejí – Sikora užívá grafické práce či fotografie, Havlík své umění uskutečňuje doslova – performativními akty. Na výstavě se můžeme setkat s jejich záznamy pomocí fotografií a slov – je třeba zmínit, že záznamy performance jsou sice problematické, protože nemohou poskytnout umění ve své pravé podobě, protože jsou však jediným materiálem, pomocí něhož lze prováděný akt zachytit, jako zprostředkovatelé jsou nezbytné. Sikorovy grafiky reflektují člověka a lidstvo jako jedny z mnoha substancí nacházející se v určitém bodě času a prostoru, jimž také podléhají. To je patrné například z díla Čas… Prostor II, kde autor mapuje body v naší historii na podkladě momentů, kdy se světlo různých hvězd vydalo na cestu k Zemi. Můžeme se tak dozvědět například to, že světlo hvězdy Caph z galaxie Cassiopea se vydalo na cestu k Zemi v roce, kdy zemřel Lenin.

Umělec pod drnem
Sikorova tvorba se nezřídka dotýká religiozity. Narození, život a smrt člověka jsou na jedné straně ztraceny v nekonečnosti vesmíru, na druhé straně mají pro člověka jako jednotlivce kruciální význam – to Sikora neopomíjí. Ač by se mohlo zdát, že dává přednost velikosti vesmíru před malostí člověka, jeho pohled není jednostranný. Člověk je sice obsažen vesmírem, na druhé straně je vesmír obsažen v člověku. S tím se setkáváme například v jeho Antropickém principu. Jednak tedy existuje fyzický vesmír, jednak duchovní. Ten fyzický je nezávislý na člověku na rozdíl od druhého zmíněného. Ukřižovaný kříž nastoluje otázky ohledně syntézy dvou entit: materiálna spojeného s fyzickou smrtí a duchovních konstant. Ona duchovní strana vesmíru vyrostla vlastně z pociťování „vesmíru“ člověkem. Pociťování dané chvíle, atmosféry, vztahů mezi vlastní individualitou a ostatními předměty či lidmi reflektuje ve svém díle Vladimír Havlík. Na rozdíl od Sikorou chápaného času jako veličiny, již lidstvo modifikovalo svým chápáním světa, Havlík se času věnuje z lidské perspektivy, jíž je mnohdy čekání. V jeho performanci Koncert pro dešťovou kapku se s dlaní připravenou na dopadnutí kapky uskutečňuje akt čekání. S čekáním, očekáváním, dočasností si Havlík pohrává i v dalších dílech jako Akce Černá ruka nebo Otisk v dešti. Dojem plynutí času umocňuje i architektura výstavy, setkáme se zde například s růží ve váze, která při mé návštěvě výstavy pomalu uvadala. V mysli se vynoří stádia předcházející tomuto stavu a po něm následující. Havlík pracuje také s pocitem nostalgie. V performanci Lidská obydlí si utvořil ze sněhu dutinu a zvenku umístil číslo svého bývalého domu. V Havlíkových pracích se nezřídka setkáme s humorem, který na jedné straně odlehčuje intelektuálně náročné téma, na druhé ho umocňuje svým mrazivým nádechem: „Zabalil jsem se do koberce trávníku v touze splynout s přírodou. Při snaze usnout v lůně Matky Země jsem dospěl k poznání, že se lůžko podobá spíše hrobu.“ (Pokus o spánek). Popis doplňuje fotografie performance, kde je umělec doslova pod drnem.

Obojživelnictví člověka
Jakub Král v publikaci k výstavě odkazuje skrze prolnutí těchto dvou odlišných umělců na Kanta. Člověk stojí jednou nohou v oblasti poznání a morálky, které jsou ukotveny v nás, druhou v oblasti „doufání“, resp. víry v Boha, tedy něčeho vně nás. Tato dvojakost vycházející ze společného jmenovatele koresponduje s kontrastem mezi subjektivním Havlíkovým pohledem na člověka v jeho přírodním okolí a Sikorovým nezaujatým náhledem vesmíru a člověka v něm. Jak Král upozorňuje, Kant nahlíží lidskou bytost „ve dvojím měřítku, velkém a malém, vnějším a vnitřním“. Hvězdné nebe, morální zákon, sníh, kámen, hvězda, strom. Výstava je jednou velkou ilustrací dialektiky: spojování protichůdných principů, jež jsou na sobě závislé, podmiňují se a svou syntézou tvoří jednotu. Kolik dialektických vrstev lze při a po její návštěvě nalézt, je na každém divákovi, dost možná je jejich počet nekonečný tak jako rozloha vesmíru. Proto k Černé díře nesmí chybět Bílá díra, k dlažební kostce květina a k Otazníku Vykřičník.

Rudolf Sikora a Vladimír Havlík: Sníh kámen hvězda strom
Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile a 3. Patro (Karlova 189/2, Praha 1)
12. 5.–27. 9. 2020

autorka: Tereza Vydrová