Adéla Babanová je česká výtvarnice pracující především s prostředkem videa. Na svém díle spolupracuje jak s profesionálními scénáristy a kameramany, tak i s herci. Její práce není nepodobná té režisérské. A jakkoli se taková věc může zdát nesnadná, její dílo vykazuje na české scéně rysy osobitosti až jedinečnosti.

Velebení až do krve
V umělčině díle můžeme pozorovat dvě základní linie. Tou první budiž inscenované pohledy do uměleckého zákulisí. Povětšinou se jedná o trialogy ustálených smyšlených postav. Pečlivě komponované scény připomínající až dramatické výstupy podvratným způsobem odhalují lsti ve světě umění i vrtochy samotných umělců. Zejména potom jejich místy až bezbřehou sebestřednost a pěstování vlastního ega. V těchto počinech si Babanová dopomáhá k účinku dráždivosti a naléhavosti rovněž surrealistickými technikami. Její ironická, nadsazená poloha tak místy vyvolá na rtech úsměv, jenž však může brzy vystřízlivět v mrazivou, tísnivou křeč…


Mistrný pohyb mezi povznášející lehkostí, slastnou blažeností a až drastickým prozřením k morbidní skutečnosti lze ilustrovat na krátkém snímku „Za umělce roku jsem zvolila sebe“. Jsme svědky setkání nejmenované umělkyně a páru jejích kolegů – Eugena Moirého a Evy Weber. Jejich zprvu přátelský rozhovor se však postupně přetavuje v pouze čím dál výraznější chvástání. V průběhu scény spatřujeme silně bizarní motiv – v nepravidelných opakováních stéká z tváří protagonistů lesklá krev, někdy jsou jejich obličeje dokonce zakrváceny téměř celé. Nikdo tomu však během hovoru nevěnuje sebemenší pozornost. Nanejvýš snad tu a tam nějaká postava učiní opatření proti tomu, aby jej tekoucí krev omezovala. Jako když si Eugen v jednu chvíli se zakloněnou hlavou otírá nos, ze kterého se mu právě řine rudý proud. V následující scéně však po krvi není ani památky. Celý výstup končí smrtí všech tří účastníků, do poslední chvíle však každý z nich zůstává k situaci naprosto lhostejný…

Další pohledem do volně provázaného modelového mikrosvěta, jehož prostřednictvím Adéla Babanová kriticky komentuje umělecké prostředí, je inscenace „Zurich“. V ní sledujeme jakousi talk show, které se účastní totožná herecká trojice. Rozmluva se očividně měla původně točit okolo jakési nejspíše tragicky zesnulé umělkyně (opět jsme ponechání napospas nejasnosti), znovu se však repliky více či méně nápadně stáčí k samotným osobnostem hostů. Právě o nich se tak ve výsledku dozvídáme víc než o původním námětu hovoru. Absurdní, až do trapných okamžiků vystupňovaná snaha o debatu je navíc prokládána náhlou nepřítomností některých postav či jejich záhadným nahrazením za osoby jiné.

Paradokument
Druhým výrazným modelem charakteristickým pro umělčinu mladší tvůrčí činnost je využití určité dějinné události pro rozvinutí vlastního příběhu. Zejména v těchto dílech Adéla Babanová dovedně pracuje s manipulací a ovlivňováním. Umělkyně zachází s prameny a náměty takovým způsobem, aby právě na takovou (takřka) všudypřítomnou manipulaci poukázala. Typickým pro autorčinu současnost je tak formát jakéhosi inscenovaného dokumentu. Tedy zmanipulování něčeho, co by z podstaty věci mělo být založeno na původnosti.

V práci „Návrat do Adriaportu“ vychází Babanová ze skutečného projektu profesora ekonomie Karla Žlábka z konce 70. let minulého století. Ten spočíval ve vybudování tunelu z Českých Budějovic až k břehům Jaderského moře. Ačkoli k uskutečnění Žlábkovy představy nikdy nedošlo, smělost vize podnítila Babanovou k vlastnímu pseudodokumentu o jeho realizaci. V něm můžeme sledovat tajemstvím opředený osud ostrova, který zhmotnil odvěkou touhu suchozemského národa po přístupu k moři, ale také se svým způsobem vzepřel přírodě. Babanová ve svém díle mísí skutečné záběry s mystifikací a vytváří tak zajímavý profil předrevoluční československé společnosti. Ten by však (podobně jako ideologická manipulace, jíž je prodchnuto naše okolí) klidně mohl být nejedním nezasvěceným divákem za určitých okolností považován za pravdivý.

Velmi zajímavým je i výtvor s názvem „Odkud spadla letuška“. Námětem je stejně jako v předchozím případě skutečná příhoda. Tentokrát jde o havárii letu JAT 367 nad obcí Srbská Kamenice v tehdejším Československu. Ta vešla do dějin zejména tím, že při ní letuška Vesna Vulovič jako jediná přežila – jen těžko uvěřitelným způsobem – pád z více než desetikilometrové výšky. Při nehodě ji však kromě jiného postihla ztráta paměti. Babanová využila tohoto souběhu okolností a vytvořila smyšlenou rekonstrukci rozhovorů mezi zmíněnou letuškou, ošetřujícím lékařem a detektivem, který nehodu vyšetřoval. Důmyslnou cestou tak umělkyně zkoumá charakter osobní i kolektivní paměti. Předmětem je jí znovu zejména možnost interpretace reality a manipulace s ní ve chvíli, kdy si ji sami v původní podobě nejsme s to nebo ani nemůžeme vybavit. Okolo pádu stroje se vyrojila celá řada dohadů, jediný svědek však nebyl schopen cokoliv vypovídat a tak byl vlastně sám docela odkázán na vnější výklad. Nesporně pozoruhodnou je v tomto počinu i práce s opakováním – video se zdánlivě točí ve smyčce, jenomže při bližším ohledání si můžeme povšimnout odlišností v jednotlivých verzích.

Dílo české výtvarnice činí přitažlivým zejména důvtip, jakým dává podobu svému kritickému pohledu, nic dlužno však rozhodně nezůstává ani formální provedení děl. Právem je tak Adéla Babanová řazena k předním současným českým tvůrcům na poli výtvarného umění. ∞