„Náš přístup ke tvorbě architektury lze shrnout do pojmu: otevřenost, svěžest, úspornost. Světlo, teplo, vůně jsou přirozenou součástí našeho uvažování o prostoru, který navrhujeme,“ říká Roman Brychta, spoluzakladatel ateliéru Projektil architekti. Další, kdo odpovídali na mé otázky, jsou jeho partneři Petr Lešek a Adam Halíř.

K založení studia došlo těsně před soutěží na knihovnu v Hradci Králové. Bez známostí ve veřejné či privátní sféře nebyla jiná možnost, jak se prosadit pomocí vlastních schopností, než právě účastí v architektonické soutěži. Jenže, jak říká Roman Brychta, „tehdy bylo ročně vyhlášeno 15 soutěží, letos jich bylo jen 5 a právě tady vidím společenskou brzdu. Pokud systém nebude dávat možnost mladým otevřeným hlavám vyjádřit se k problémům, a tedy poslat do soutěže nezatížené, progresivní myšlenky, a pokud nebudou kvalitní porotci mít odvahu pustit nové myšlenky dál, pak budeme stát na místě a dívat se, jak nám ujíždí vlak.“

Z prezentace na Pecha Kucha Night Prague jsem pochopila, že podobně jako stavební materiály (například dřevo, kámen) vnímáte i světlo či teplo. Jakou roli hrají tyto “nehmotné” materiály nejen v návrzích, ale hlavně ve vašem uvažování?
RB: Náš přístup ke tvorbě architektury se dá shrnout do pojmu: otevřenost, svěžest, úspornost.

Světlo, teplo vůně jsou přirozenou součástí našeho uvažování o prostoru , který navrhujeme.

PL: Domy nejsou hermeticky uzavřené krásné objekty. Vždy už jsou v prostředí a vytvářejí s ním vztah. Ten nejobecnější vliv je od přírody, chcete-li živlů. Můžete se vůči nim vymezit, můžete s nimi spolupracovat, ale nemůžete je ignorovat.

AH: Světlo a teplo jsou vjemovým a technickým elementem staveb. Snažíme se, aby smyslově i věcně v našich stavbách fungovaly.

Jednou z nejvíce dotazovaných staveb je jistě budova Národní technické knihovny (NTK) v Dejvicích. Udělali byste dnes něco jinak?

RB: Myslím, že se ukázalo a prověřilo, že náš soutěžní návrh v roce 2000 byl velmi progresivní, a to tím, že jsem přízemí budovy nechali veřejnému prostoru a knihovnu posunuli do prvního patra. Dnes je tento veřejný vnitřní prostor velmi dobře využíván a vyhledáván. Je to místo setkávání. Jsem rád, že jsme nepodlehli tlakům různých názorů, že to má být jinak a že knihovna má být už na přízemí domu a podobně.

Z realizace takto velkého baráku jsme získali mnoho zkušeností, které nás posouvají dál a které bychom rádi využili při dalších projektech.

PL: V použití nejmodernějších technologií nejsme na špici vývoje. Když měl v Praze přednášku architekt Böhnisch a ukazoval svoji administrativní budovu v Hamburgu s nejmodernějšími technologiemi, byla to pro nás zpráva z jiného světa. Ačkoliv tedy byla NTK primárně navržena jako chytrý úsporný dům bez zbytečného použití extrémně drahých technologií (proč něco dělat složitě, když to jde jednoduše), právě v případě řízení osvětlení by bylo lepší více se spolehnout na techniku než uživatele.

AH: Realizace sama je vždy výsledkem řady okolností, které může architekt ovlivnit s různou mírou reality. Jednou z těchto okolností, která zasáhla do vývoje projektu knihovny, byl požadavek ČVUT, aby samostatný parkovací dům navržený v soutěžním návrhu nebyl realizován a parkování tak bylo zahrnuto do podzemních pater knihovny. Knihovně samotné to doufejme, nějak výrazně neuškodilo, ale kampus přišel o progresivní a úsporný příklad dopravní stavby a přirozené zapojení takových řešení do života města.

Knihovna v Hradci je dávána za příklad dobrého průběhu architektonické soutěže. Jak vnímáte prostředí výběrových řízení v ČR obecně a jakým úskalím nejčastěji čelíte?
RB: Statistika zadávaných veřejných zakázek formou architektonických soutěží na projektové práce je smutná. Oproti 15 architektonickým soutěžím v roce 2000 bylo letos jen 5 z toho 3 ve Zlíně.

Vidím to jako společenskou brzdu. Architektonická soutěž je systém vybírání návrhu odbornou nezávislou porotou na základě zaslaných návrhů, které jsou anonymní. Je to systém, kdy kreativní (mladé) architektonické hlavy posílají své nápady na řešení problému. Je to jedna z příležitostí, jak mladé architektonické studio může získat zakázku a založit tak funkční kancelář. To byl právě náš případ. Vyhráli jsme soutěž v Hradci Králové, spojili se s kvalitními projektanty – kolegy a založili studio. Pokud systém nebude chtít řešit problém kreativně a nebude tak dávat možnost mladým otevřeným hlavám vyjádřit se k problémům a tedy poslat do soutěže nezatížené, progresivní myšlenky a pokud nebudou kvalitní porotci s odvahou pustit nové myšlenky dál, pak budeme pořád stát na místě a koukat. jak nám ujíždí vlak.

Konkrétní a zásadní problem mám s rekonstrukcí Národního muzea. Nebyla vypsána architektonická soutěž. Nikdo z veřejnosti odborné ani laické projekt neviděl a až po nějakém čase se na webu objevila jakási poloprofesionální animace., Nikdo neví, kdo je hlavní architekt akce. Hovoříme o staré budově I nové budově bývalého federálu.

Pro srovnání nemusíme chodit daleko. V Berlíně – rekonstrukce Muzejního ostrova – mezinárodní soutěž. Vyhrál Anglický architect David Chiperfield, soutěžní návrhy na řešení byly vystaveny veřejnosti. David naprojektoval, realizoval a letos dostal prestižní evropskou cenu Mies Van de Rohe Award. Vedení Nároního muzea – pan Lukeš – asi nemá tu ambici vytvořit nějaké dílo. Skrývat se za to, že jde jen o rekonstrukci je ve srovnání s právě berlínským muzeem liché.

PL: Naše návrhy Hradecké knihovny i NTK zvítězily mezi desítkami návrhů v architektonické soutěži. Tento způsob výběru nejlepšího projektu je tradičně ověřený a běžný v západní i střední Evropě. Jeho výhodou je transparentnost (porota vybírá z anonymních návrhů), kvalita a odbornost (porota má nadpoloviční počet odborníků) a možnost posoudit z odevzdaných návrhů nejen kvalitu estetickou, ale i stavební a provozní náklady (porota může požádat o posouzení návrhu specialisty na energetiku, dopravu,…). Za cenu jedné propracované studie tak může investor získat celou škálu návrhů a z nich kvalifikovaně vybrat. Architektonická soutěž tak řeší i politický problém. Většina zakázek na projekty se zadává stejně jako třeba přeložky kanalizace, tedy jen podle nejnižší ceny, bez ohledu co a jak úsporné a funkční se postaví. Všichni se bojí vybrat jinak, aby nebyli nařčeni opozicí ze subjektivní manipulace. Odborná porota tak dokáže rozetnout tento bludný kruh honby za nejnižší cenou projektu bez ohledu na následný výsledek. Projekt totiž rozhoduje o ceně stavby, která je cca 10× dražší, ale i o ceně provozu, který může být 100× nákladnější než projekt. Kvalitní projekt, od toho je posouzení odborné poroty, si pak na sebe následně mnohonásobně vydělá.

AH: Veřejný sektor by měl být ze zákona vázán organizací architektonických soutěží a jejich podmínky a forma by měly být předmětem diskuze mezi uživatelem (veřejnou správou) a poskytovatelem (komorou architektů).

V soutěžích soukromých investorů, kterých jsme se v poslední době účastnili, vnímám jako zásadní problém netransparentní porotovací mechanismus, který v některých případech ani nedefinuje odbornou porotu a zpětná vazba a získaná zkušenost je pak pro zpracovatele díky takovému hodnocení minimální.

Proč jste pro zákadní tvar knihovny vybrali právě písmeno X?
RB: Hodně přemýšlím o projektech mimo kancelář. Mám hlavu zaměstnanou vizemi. X byl momentální nápad – který když jsme prověřili, začal perfektně a jednoduše fungiovat. Výrazná forma pro významnou instituci. Z betonu odlitá litera. Přeškrtnutí místa ve významu ne zrušení, ale zvýraznění.

PL: Myslíme si, že stavby v městském prostředí musí mít hierarchii, různost. Ty které slouží společné věci by měly být důležitější než ty soukromé. Mezi takto důležité instituce zviditelňující město jako organismus knihovny nepochybně patří. Měly by proto být výrazné, zapamatovatelné. Měly by to být ikonické stavby, symboly společnosti. Proto se jim snažíme dávat výrazné tvary, nikoliv ovšem zábavné designové, ale sebejisté – architektonické. X je navíc výhodné pro provoz díky jasnému centru a čtyřem křídlům, která mohou mít odlišnou funkci. V Hradci jsou tak dvě křídla pro veřejnost, jedno pro administrativu a jedno pro sklady (které, jelikož jsme vedle řeky Orlice, nejsou v podzemí).

Mezi vaše dslší projekty patří i plovoucí domě na Šeberově. Můžete tento projekt lépe popsat?
RB: Jde o developerský experiment. Byli jsme osloveni jako jeden z 8 ateliérů. Projekt byl veden formou workshopu,takže jsme v závěru všichni dohromady své návrhy prezentovali. Zajímavá zkušenost. My se inspirovali živou plovoucí květinou – leknínem. Navrhli jsme systém skládačky, která nabízela různé formy velikosti. Jelikož to měli být luxusní domy, chtěli jsme pro jejich interiéry navázat spolupráci s významnými designéry i ze zahraničí. Navrhli jsme tedy prázdnou schránku, kterou by designér pro cílového klienta vybavil na míru.

Plovoucí domy na Šeberáku
Inspirovali jsme se živou plovoucí květinou – leknínem. Navrhli jsme systém skládačky, který nabízí různé formy a velikosti plovoucího domu. Jejich výhodou je nezasahování do prostředí.



PL: Pro klienta jsme připravili tři varianty. Dvě byly založené jako ostrov a jedna měla lodní atmosféru dálek. Plovoucí domy jsou většinou umístěné na velkých plochách řek či jezer (Dunaj, Mekong, Šrínagar) nebo se naopak jedná intimní zátočiny. Jejich výhodou je nezasahování do prostředí. Proto jsme je plánovali jako co nejvíce energeticky soběstačné. V Praze na Vltavě jsou pravidla pro kotvení lodí velmi přísná. Několik nových projektů na botely ztroskotalo na nemožnosti dohodnout dlouhodobější kotviště. Na Šeberáku to tak bylo spíše o zajímavém zadání. Samotné prostředí je tam příjemně ospalé, ale nijak exkluzivní.

Momentálně máte rozpracované i nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani. Zde se jedná o projekt, na kterém se podejí nejen architekti, ale i krajináři a výtvarníci. Jak vnímáte tuto mezioborovou spolupráci?
RB: Mezioborová spolupráce je pro nás zásadní. Na každý projekt skládáme tým od techniků, sociologů, dopravních inženýrů a krajinářů až po výtvarníky a kurátory či teoretiky architektury. Společná práce těchto lidí u jednoho stolu je inspirativní. Navzájem se ovlivňujeme, posunujeme dál. Otevřenost příjmout cizí myšlenku, která by vás nenapadla, je to, oč tu běží. Konstruktivní hádka má pozitivní výsledky.

PL: Mezioborová, respektive týmová, spolupráce je pro nás zásadní. Architekt dává úkolu jasný směr, téma a drží vše pohromadě – ale není všehotvůrce. Díky spolupráci s širokým spektrem dalších profesí, od techniků na jedné straně po výtvarníky na straně druhé, dostáváme svěží impulsy k vývoji projektu. Na jedné straně se tak budova stává chytřejší, na druhé získává více významových vrstev, které působí na uživatele. Opakem tohoto otevřeného přístupu je pro mne fotka z počátku minulého století, zachycující manželku architekta Van de Velde v jím navrženém domě a interiéru, v jeho kolekci oblečení s jídelním servisem. Uzavřený svět sám v sobě.

Jaké projekty považujete za nejzajímavější a proč?
RB: Všechny naše projekty mají v sobě skrytý „kód zajímavosti”. Když se podíváte na naše stránky, tak uvidíte, že projekty nemají jednotný styl. Je to bádání, hledání forem a překvapení.

PL: Máme to štěstí, že pracujeme na spoustě tématicky různých projektů. Ke každému úkolu tak můžeme přistupovat se svěžím pohledem.

AH: Asi přirozeně ty, kde se člověk něco nového dozvídá. Posledním náročným byl projekt Centra nevládních a neziskových organizací Údolní v Brně pod Špilberkem. Kromě velmi obtížného prostředí ve vnitrobloku historického centra a umístění ve svahu, bylo výzvou také zadání na vstřícný otevřený objekt v pasivním energetickém standartu. Pasivní budova s takovou funkcí a v takovém rozsahu u nás pravděpodobně ještě nestojí a cesta, kterou jsme doposud s investorem absolvovali, byla tedy plná výzev. Začínáme stavět a jsme v napjatém očekávání nových zkušeností.

Jaké projekty považujete za nejdůležitější a proč?
RB: Určitě jsou to naše knihovny, hlavně Národní technická knihovna. Je to naše největší realizace a podařilo se v tomto projektu dotáhnout mezioborovou spolupráci nejdále.

Zajímají nás rekonstrukce – dotek a práce s historickým dědictvím. Napříkald rekonstrukce kostela sv. Josefa v Chrudimi, rekonstrukce budovy bývalého soudu a věznice ve Vysokém Mýtě a další.

Rekonstrukce Kapucínského kláštera s kostelem sv. Josefa v  Chrudimi
Po 50 letech prázdnoty a devastace se kostel stává městskou kulturní institucí a svou expozicí zaměřenou na venkovskou barokní plastiku přesáhne regionální význam. Součástí komplexu kláštera jsou zahrady, jejichž rekonstrukcí vznikl veřejný prostor – městský park. Urbanistické řešení vychází ze snahy o zapojení nových funkcí galerie do okolního prostředí, na jedné straně městského a rušného Školního náměstí a na straně druhé klidového prostoru klášterních zahrad, které jsou svou pozicí a rozlohou ojedinělým zeleným protipólem kamennému historickému centru.



A hrozně rádi jezdíme s našimi dětmi do Sluňákova – Střediska ekologických aktivit u Olomouce. Je to pro nás nekončící příběh. S ředitelem centra jsme přátelé a v těchto dnech se dokončuje kniha a dokument o budově (společně s budovou NTK).

A také už zmíněný projek v Brně, který se začíná realizovat. Pak máme spoustu projektů na papíře, které se nebudou realizovat a které máme rádi.

PL: Zajímavé jsou i projekty většího měřítka. Soutěžili jsme v soutěži na Koncepci rozvoje města Písku, která měla sloužit k vyhledání tvůrce nového územního plánu. Bohužel takové soutěže na výběr zpracovatelů územních plánů se téměř nekonají. Pořizovatelé územní plány považují spíše za nutnou administrativu než dokument, který má vystihnout individualitu daného sídla a s ohledem na ni navrhnout jeho rozvoj

AH: Pro mě jsou to i ty projekty kolegů (ba i naše), které nám ukázaly, kudy cesta nevede.

Nakolik ovlivňuje lokalita a určení objektu výběr materiálů?
RB: Lokalita je důležitá. Začínáme tím, že na místě pobudeme delší dobu. Obcházíme. Třeba i velkým obloukem. Hledáme archeologii místa. Pak jsou různé koncepty v hlavách na papíře. V ten momentu už přemýšlíme o hlavních materiálech a technologiích ve smyslu silného konceptu a úspornosti.

PL: Lokalita a typ budovy ovlivňuje volbu materiálu jen v základních rysech. Jiná pravidla platí v horské vsi pro rekreační chalupu a jiná pro operu ve velkém městě. Nicméně každý materiál není jednorozměrný, ale má škálu možných použití. Co je pro nás důležité je pravdivost použití materiálů, nemáme rádi imitace s výjimkou případu, kdy by imitace byla sama tématem. Někdy jsou zajímavé kulturní souvislosti. Tereziánské restrikce dřevěných staveb silně poznamenaly naše kulturní prostředí a tak jsou u nás stále přísné protipožární normy na dřevostavby. Postavit třeba osmipodlažní administrativní budovu ze dřeva jako v Londýně je u nás nemožné.

Jakou roli má podle vás architektura ve společnosti?
RB: V současnosti v podstatě žádnou. Zeptejte se lidí kdo je architekt a dovolím si předpokládat, že dostanete odpověď, že je to „ten, co dělá ty fasády, je bohatý“, ale nikdo vám neodpoví, jakou má společenskou funkci. Bohužel společenská funkce se nepodařila obnovit do úrovně alespoň první republiky. Řešíme to s kolegy v rámci České komory architektů. V této spojitosti si vzpomínám jak byla osoba architekta prezentována v českých filmech z 80 let. Chlapík, co měl ty nejlepší cigarety, vilu, ženu a milenku a byla to v podstatě negativní postava.

Přitom architektura je životní prostředí. Z čehož plyne velmi důležitá společenská zodpovědnost. Architekt není připuštěn k řešení dopravních staveb, jak je tomu třeba standartně v Holandsku.

PL: Architektura je obrazem a symbolem společnosti, který je, na rozdíl od designu, malby a sochařství, intenzivně přítomen a to desítky let od svého vzniku. Žijete v ní, denně ji vnímáte, chodíte po ní. Je to lidské životní prostředí. Čím je společnost vyspělejší, tím je architektura všudypřítomnější. Stavitelství jako splnění utilitárních požadavků je už příliš hrubé pro rozvinutá města. Architektura, která byla dříve vyhrazena jen pro výjimečná místa, se s větší propojeností a demokratizací společnosti stala nutným nástrojem organizování vztahů v prostředí. Je tím, co společnost drží fyzicky pohromadě, reálným ujištěním že nehmotné vztahy mají svůj skutečný otisk. Architektura tak není jakousi „kulturní nadstavbou“, dekorem přilepeným k utilitární stavbě, ale promyšleným prostředím, které má svůj charakter a slouží jako kostra aktivit jeho uživatelů, kteří se tak o ni mohou sebejistě opřít a věnovat se tomu co oni považují za důležité.

AH: Výraznější než politika. Stejně jako politika dokáže ovlivňovat náladu a kultivovanost společnosti. Na rozdíl od politiky je ale vnímána všemi smysly a má dlouhodobější trvání.

Proč jste si zvolili za náplň mnoha hodin svého života právě architekturu?
RB: Ta volba byla čistě náhodná. Momentální rozhodnutí, po kterém následovalo poměrně málo přínosné studium na FA ČVUT a pak naopak velmi přínosné na AVU v Přikrilově ateliéru a u spolužáků výtvarníků. Objevil jsem opravdový zájem o architekturu při civilní vojenské službě v Galerii J. Frágnera. Dotek originálních plánu při instalaci výstav Bohuslava Fuchse. Studium knih o architektuře, debaty s Pavlem Rydlem (spoluvoják). A od té doby mám architektury plnou hlavu. Baví mne to. Hledat, obcházet, pozorovat, vymýšlet.

PL: Architektura je ze své podstaty komplexní disciplína. Je vlastně jedním velkým přesahem, který ale vždy musí držet pohromadě. Při práci se tak potkáváte s neuvěřitelně širokým spektrem lidí a profesí. Jejich názory a přístupy, pokud jsou opravdu dobří ve svém oboru, jsou neustále osvěžující. Architekti nejsou bohatí ani slavní, ale jsou u zrodu lidských věcí.

AH: Na FA jsem přišel s romantickými představami o sexy profesi, které mi z hlavy vyhnala Alena Šrámová a následně rychlý střet s realitou (NTK jsme vyhráli, ještě když jsem byl ve škole). Vztah k profesi se ale pořád vyvíjí. Na začátku to bylo očekávání, pak romantika, teď bych řekl, že spolu chodíme a uvidíme…

PechaKucha
Projekt PechaKucha [peča kuča] umožňuje v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentovat publiku to nejlepší ze sebe, ať už jste architekt, designér, umělec či vizionář.