Jak přispět k proměně architektury? Založit novou mezinárodní školu

Budoucnost architektury tvoříme dnes. A právě v těchto dnech se uzavírá první semestr na ARCHIP (Architectural Institute in Prague), na jejímž založení pracovali Martin Roubík, Regina Loukotová, Petr Pištěk a další od roku 2005. Jediný akreditovaný (zatím) bakalářský program v angličtině v ČR, mezinárodní skladba studentů a důraz na společenskou odpovědnost, řemeslné znalosti a schopnost diskuse a prezentace tak na české scéně vytvářejí platformu, která dává šanci vzniku harmonického sociálního a životního prostoru.

„Chtěli jsme profesi architektů demyýtizovat. Maximálně propojit samotnou výuku s dalšími aktivitami, obory a institucemi – a především s nejširší veřejností. Bez pevného a jasného vztahu ke společnosti totiž i sebelepší architektura ztrácí vliv na celkovou podobu prostředí – a tedy i svůj smysl. Studenti musejí být na současnou pozici oboru připraveni,“ představují ARCHIP Regina Loukotová a Petr Pištěk.

Proč jste založili další školu architektury?
RL: Důvodů je hned několik. Především nabídnout zájemcům z ciziny možnost studovat architekturu v Praze, jejíž jedinečnost bychom neměli opomíjet. Chtěli jsme rovněž posílit mezinárodní propojení, překonat tradiční přístup ke studentům v českém školství. Našli bychom i důvody profesní, týkající se samotného způsobu vyučování architektury. A jsou tu také dosud trochu opomíjená témata, která v oboru považujeme za důležitá. Jedním z nich je celkový kontext – tedy hlavně krajina a urbanismus. Nelze myslet pouze na jednotlivé domy a jejich design. A s tím souvisí i otázka veřejného prostoru nebo památkové péče.

PP: Je za námi první semestr, takže způsob, jak tato témata spolu s našimi pedagogy pojímáme, se teprve rozvíjí. O základních principech školy máme jasno – ideály se však do praxe nepřenášejí jednoduše a samy od sebe.

RL: Mezi dlouhodobé, tedy superdlouhodobé cíle patří například plán vybudovat knihovnu architektury a hlavně centrum, kam bude možno přijít, kde vždy někdo bude a kde se bude stále něco zajímavého dít. Začali jsme s veřejnými přednáškami, ale plánů je mnohem více.

Připravujete studenty nějak na praxi, na účast v soutěžích, a to i v zahraničí?
PP: V rámci školy se snažíme studentům zprostředkovat veškerá zadání, která se k nám dostanou. Díky výuce v angličtině by pak neměl být problém ani například s terminologií a doprovodnými texty. Doufáme, že naši studenti budou v tomto směru aktivní. První pokusy se už objevily.

RL: Naše prostředí je bohužel odlišné. Jakmile můj manžel přišel v roce 1999 z Norska, kde se jeho kancelář ke všem zakázkám dostala skrze soutěže, začali jsme se hlásit do soutěží i tady. Tehdy se ještě nějaké vyhlašovaly – i když jich bylo méně než v cizině. Dnes neexistují téměř žádné – vymizely plnohodnotné zakázky na projekty, které ovlivňují veřejný prostor a jsou financovány státem. Ale co brání mladým studiím účastnit se soutěží v zahraničí?

Architektonické soutěže českou scénu hodně odlišují od té zahraniční…
RL: Počet vyhlašovaných soutěží ale není to jediné. Například ve Slovinsku získáte i kvalitní zpětnou vazbu, vidíte ostatní projekty, a pokud je situace optimální, tak se ze všech návrhů vytvoří katalog, nebo dokonce výstava (což se například stalo u návrhů Velkého egyptského muzea). Nelze ale opominout fakt, že účast v soutěžích je pro každé studio nesmírně náročná – jak finančně, tak co se týče času a dalších zdrojů. I proto je důležitý kvalitní odborný názor. Soutěžící by měl dostat odpovídající zhodnocení svého projektu, kterému věnoval stovky hodin. Praxe je však často odlišná.

Vy ale studentům určitě vytváříte modelové situace a fiktivní soutěže.
PP: Přesně tak. Studenti dostávají zadán obsah a cíl práce, formát výkresů, měřítko modelu i způsob prezentace. Chceme také, aby věděli, že když odevzdají jiný počet výkresů nebo špatný formát, může to pro účast v soutěži mít zcela fatální následky. Zároveň sami stále hledáme způsob, jak vše jasně vysvětlit, stručně, a přitom srozumitelně popsat. Naši studenti se totiž rozhodně nebojí diskutovat. Například v polovině semestru se všechny tři ateliéry – Zdeňka Fránka, Jana Schindlera a Jaroslava Wertiga – prezentovaly svými týmovými projekty. Pozvali jsme si externí porotu, takže i architekti zvenku viděli a hodnotili, co tady děláme.

RL: Je pravda, že na prezentaci se hodně soustředíme, protože to je nutná podmínka úspěchu. Své zkušenosti předávají například architekti Adam Gebrian nebo Osamu Okamura. Studenti se na druhou stranu podrobně vyptávají na důvody a měřítka hodnocení, což zrovna v případě architektury není tak jednoduché. Učí se vlastně obě strany.

Nakolik se chcete zaměřit na mezioborovou spolupráci?
RL: To je trochu vzdálenější téma, jelikož jsme právě začali a zatím tu je jen ten první ročník. Různé oblasti a profese se především prolínají se samotným studijním programem. Architektura nesmí být izolována. Bakalářský stupeň by měl postihnout alespoň základ, specializace může mít větší prostor až v magisterském studiu, o jehož akreditaci chceme v dalších letech usilovat.

PP: Architekt musí mít jasnou představu, jak má prostor působit a fungovat, jak budou s návrhem pracovat další profese, jak různými pohledy bývá výsledek posuzován. Naší ambicí je, aby se studenti alespoň seznámili s tím, jak ty související obory ve skutečnosti vypadají. A zároveň získali představu, nakolik široké může být uplatnění architekta v praxi. Že nejde pouze o samotné projektování v ateliéru. Přitom všem ale narážíme na časovou náročnost studia a velké množství práce, bez níž to v architektuře nejde. Zvláště na soukromé škole musíme také respektovat, že někteří studenti částečně chodí do zaměstnání.

RL: Naši studenti přišli z různých zemí a škol, mají různá očekávání a přístup k výuce – a různé pohledy na ten samý problém, což je obohacující. Na druhou stranu tato odlišná úroveň znalostí vede často k pocitu, že postupujeme příliš rychle – zatímco jiným naopak připadá, že opakujeme to, co už znají. Pro nás i pro učitele jde o nezvyklou situaci.

Jak probíhá spolupráce se zahraničím?
PP: Už během prvních týdnů nás navštívili studenti interiérového a grafického designu z Iowa State University (USA), momentálně studující v Evropě v rámci Římského programu. Další návštěvy byly například z Japonska či Anglie. Několik hostů z ciziny také vystoupilo v rámci našich pravidelných veřejných přednášek. Regina naopak vedla týdenní workshop v Egyptě. Plánujeme mezinárodní letní školu. Ale i zde potřebují naše ambice svůj čas.

RL: Spolupráce se zahraničím vzniká díky skladbě studentů vlastně také interně – máme zde asi deset národností z několika kontinentů. Přestože je věkový rozptyl mezi 18 a 40 lety, tráví mnoho z našich studentů večery a někdy i víkendy v ateliérech, společně pracují a chodí do hospody. To, že spolu chtějí sdílet čas i mimo školu, nás mile překvapilo. Pokud vše dobře dopadne, přijmeme několik nových studentů i do letního semestru. A samozřejmě se těšíme i na další ročník a celý příští akademický rok.