Stojím v okně, dívám se ven. Večer, světlo lamp. Tanec stromů ve větru, postava, která někam pospíchá, jen klapot bot. Bot. Bot.

Hlavní hrdinové knihy mají společného mnoho. Každý je zvířetem, má své souhvězdí a zemřel po boku člověka. Většina z nich lidem pomáhala v průběhu zničujících konfliktů v minulém století. Ať jako nástroj boje, nebo mentální vzpruha. Lidé zvířata potřebují, ale je to i naopak?

Skrze moderní média můžeme v reálném čase sledovat ledacos: od pasoucích se zvířat v severských lesích přes jízdu vlakem zimní krajinou až po válku a brutality páchané uskupením známým jako Islámský stát. Denně nám tak před očima prolétají desítky obrazů z celého světa. Celkový obraz nám však uniká, jak se pokouší ukázat výstava Před očima: Příběhy Iráku.

Režisér Andrej Zvjagincev ve svém novém filmu rozehrává dramatický příběh Nemilovaných, jenž je děsivým obrazem rozpadu rodiny a současné společnosti. Brilantní drama se postupně proměňuje v příběh detektivní a divák odkrývá více o původu nenávisti a odcizení mezi členy rodiny.

Brutalismus je v současné době aktuální téma nejen pro odbornou veřejnost. Vzniká mapa brutalistních budov, pořádají se přednášky a prohlídky, demonstruje se za záchranu zchátralých staveb, diskutuje se o kvalitě, o kontextu, o významu, o využití, o ochraně. I přesto, že zájem o poválečnou architekturu v posledních pěti letech vzrostl o několik set procent, je stále vnímaná jako jakýsi bizarní zásah do přirozeného chodu věcí. A to je dobře.

Jak známo, po zločinu má vždy následovat trest. Co když ale přijde čin, který se nachází někde mezi hrdinstvím, prostým logickým úsudkem a masovou vraždou? Rozhodnout o vině či nevině vojenského pilota Larse Kocha, který jednal navzdory rozkazům a odvrátil teroristický útok na fotbalový stadion se 70 000 diváky sestřelením dopravního letadla, na jehož palubě tak zahynulo 164 cestujících, mohou diváci ve hře Teror v brněnské Redutě.

Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Pohltila zlínskou hudební scénu melancholie? Běžný pohled na scenérii neživého veřejného prostoru tento dojem může vzbudit. Jak se ale pomaličku opar zvedá, tóny se linou a barevné paprsky se promítají nejen na cihlové budovy.

O sluzích v Brazílii toho asi nikdo z nás moc neví. Andrej Balco se nám svou výstavou nazvanou Domésticas pokusil tento svět trochu více přiblížit. Fotografie mapují vztahy sluhů a jejich pánů v přirozeném prostředí, které spolu vytvářejí.

Projekt La Blogothèque od roku 2006 mění pohled, jak lze experimentovat s prezentací hudby na internetu.

Pavel Opočenský je ve světě umění známý především jako sochař pracující s tvrdými magmatickými horninami monumentálních rozměrů či jako šperkař a designér. Jeho výstava v Galerii Villa Pellé tak bude pro mnohé pravděpodobně překvapující. Opočenský zde odhaluje svou něžnou tvář prostřednictvím rovné stovky kreseb pastelkami, které jsou provedeny do jemných detailů. Vůbec poprvé můžete zhlédnout dosud neprezentované práce pro renomovaného sochaře tak netypické.

Bílý křížek a dvě lípy. V pozadí prázdný billboard. Melancholie? Lesy jsou tu tak tmavé. Co je to melancholie? Třeba něco jako kořeny stromu, který už neexistuje. Je těžké předpokládat, že víme, komu patřily. Je těžké předpokládat, že víme. Jakou stranou padají listy ze stromů na zem? Nezbývá než doufat, že se nezvedne moc silný vítr…