Bílý křížek a dvě lípy. V pozadí prázdný billboard. Melancholie? Lesy jsou tu tak tmavé. Co je to melancholie? Třeba něco jako kořeny stromu, který už neexistuje. Je těžké předpokládat, že víme, komu patřily. Je těžké předpokládat, že víme. Jakou stranou padají listy ze stromů na zem? Nezbývá než doufat, že se nezvedne moc silný vítr…

Melancholie je zádumčivost, trudnomyslnost až nečinnost. Říká Wikipedie. Na nečinnost už není čas. Pole a vytěžené slunečnice. Na nečinnost už není čas. Pole bez plodin a Krystian bez barviv a konzervantů. Stále se něco děje. Původní je překryto nepůvodním a nepůvodní původním a kdo ví, co bylo napřed? Směsice vrstev a materiálů. Melancholie je prý také duševní stav bez zřejmého přímého podnětu. Každý den jiné emoce. Každý den různorodé potřeby. Obyčejné, ale přesto exotické kombinace. Třeba jako rohlík s máslem a rajčetem. Kdo nebo co určuje naše emoce? Prostředí? Nebo lidi? Města? Vesnice? Nebo prach v atmosféře? Mezitím projela cisterna s nápisem kyslík. Zatím je důvod proč se radovat. „Pustíme si tam něco hezkýho,“ řekl. A bylo ticho a byla tma. Patnáct stejných světel svítících na plechové hale ve tmě. To, co vidíme ve tmě, je redukované na základní obrysy, zvuky a záblesky.

Tma, která odhaluje
Tma odkrývá odrazy LCD displejů na skle. Nebo odhaluje kousky interiérů topících se v modrém světle. Exhibicionismus, který nikdo nechtěl. O který nikdo nestál. Stejně jako melancholie. Poznáš ji v tváři, i když se tváří vesele. Melancholie je jako odrazy na skle. Nic neschováš. Tak proč nejde uniknout alespoň sobě? Opuštěný motorest u dálnice s pozůstatky renovace. Nemůžu se rozhodnout, jestli vypadá smutně nebo vesele. Je těžké předpokládat, že s jistotou něco víme. Jednou mi jedna úplně cizí paní řekla, že vypadám jako červánky, a jednou mi úplně cizí pán řekl, že vypadám jako jeho vnuk Petr. Známe vůbec sami sebe?

Co čekat?
Kominík jde do sázkové kanceláře. Vrak auta s nápisem půjč si mě nebo svatební koláčky na narozeninové oslavě. Krb na elektriku a syrové emoce. Tatarák na stole. Melancholie se prý také vyznačuje smutnou náladou. Smutek na radostných místech a radost na smutných místech a dál nic a dálnice. Radost z prázdnoty a prázdná radost v přeplněných pokojíčcích kamioňáků. Béžové záclonky se střapci. Vevnitř cedulka taxi a dva losi nebo sobi a jedno růžové prasátko a jeden docela malý lístek zachycený za stěračem. Nebo černá kabina s lebkou se závěsným mobilem z pírek v indiánském stylu. Pak projel Milan. Někdy střapce rovné a někdy s volánky. Bizarnost. Záleží asi na povaze. Mezitím v kukuřičném poli DiaChrom cukr pod kontrolou. Tak alespoň něco. Svítí slunce, ale zítra bude pršet.

Bizarní kombinace, které vytváří různorodou směsici, v níž žijeme. Neočekávatelné zápletky. A co je vlastně doopravdy a co je jen jako? Pomalu do kopce. Dlažba překrytá dřevem a mezi nimi meziprostory. Prázdna. Jako původně kancelářské křeslo z koženky. Teď stojí u králikárny. Plastové kukačky s kukačkou, co už nekuká.

Co je to tedy ta melancholie?
Melancholie je emoce. Emoce provázená subjektivními zážitky. Vzniká melancholie z radosti nebo, ze smutku? Z prázdnoty, nebo plnosti? Těžko říct. Melancholie by se také dala popsat jako neurčitelnost, chaos, který je prý také počátek a pramen všeho na světě. Říká Wikipedie. ∞


autorka: Karolína Ivanová