Levicově zaměřené vedení nejvýraznější alternativní brněnské scény (v čele s uměleckým šéfem Ivanem Burajem a kmenovým dramaturgem Matějem Nytrou) ukrývá tentokrát svoje ideologické přesvědčení za ekologickou problematiku ve hře „K antropocénu“. Díky spojení s hostujícím principálem Chemického divadla Vojtěchem Bártou (režisérem inscenace) se jim povedlo vytvořit emocionálně vypjatou performance na téma škodlivosti „kapitalocénu“. Celek je zdařilý a přes svoji odpudivost v provedení i dostatečně sdělný.

Nepřipadáte si poněkud hysterický, Vojtěchu?
Jasně že mě lze onálepkovat všelijak – zvlášť když se na konci hry objevím na jevišti s cílem pokazit divákům zážitek – to, co dělám ale racionální základ má: je to reakce na zoufalý stav světa. Vědci odhadují, že za posledních čtyřicet let zřejmě zmizela ze Země polovina obratlovců, u bezobratlých a rostlin se odhady různí, v zásadě ale nejsou optimističtější. Stali jsme se geologickou silou. Někteří se utěšují aspoň tím, že je příroda přežije – ani to nemusí být pravda. A hegemonní diskurs říká, že nás je prostě moc a nedá se s tím nic dělat, tuto problematiku různě bagatelizuje či ignoruje. Realita je méně příjemná, protože nutí k akci, a to i při vědomí, že většina lidí nechce nic řešit, chtějí zachovávat status quo. Genocida života má jasné politické pozadí. Je to realita systému, který zákon kapitálu nadřadil všem ostatním zákonům. Proto je to problém, a proto řada vědců navrhuje jiné slovo: kapitalocén. My všichni jsme tím systémem nemocní, proto – zpátky k Vaší otázce – možná jsem „hysterický“. A potřebuji léčbu. Ivan Buraj pro to našel trefné označení: Děláme paliativní divadlo.

Neschopnost v řešení ekootázek

Jak „číst“ situaci, kdy režisér posílá herce do zákulisí a na scénu se staví sám? Jak se to stalo?
Naše divadlo vzniká z napětí mezi vážným tématem a obecnou neschopností adekvátně o něm komunikovat, natož jej vyřešit. Proto celý ten „kabaret“, který se nakonec zacyklí a směřuje k dementní smyčce, se točí dál a dál. Příchodem autorů – mě nebo kolegy Nytry – se celé představení zruší. Už by ale beztak nemělo perspektivu dál jej rozvíjet. Přicházíme a říkáme: Dost. Zastavme ten stroj, konec show, pojďme se o tom bavit. Součástí konceptu je proto i náš plán dělat po každém představení besedu.

Kolik vědce z období svého dětství a puberty v sobě ještě nacházíte?
Už jako dítě jsem sbíral nerosty, mám jich velkou sbírku, napsal jsem o nich několik článků, začal studovat geologii. Zajímala mě vždy živá i neživá příroda, to mi zůstalo, i když vedle divadla nemám moc na jiné aktivity čas. Dospělým vědcem jsem ale nikdy nebyl, spíš jen trochu dětinským nadšencem, jehož motivace byly z velké části estetické – krása krystalů, barvy, formy. To vše je tajemné, estetika vyvolává hlad po hlubších otázkách, začínáme snít, myslet, jednat, žít. Myslím, že divadlo i věda mají nakonec mnoho společného – obojí je hra. Jen když to říkáme, zapomínáme často na vážnost, se kterou si hrají děti. Tato vážnost, určitá až přísnost a přesnost hry. Hrou se také všichni učíme. A je čas konečně dospět, naučit se odpovědnosti.

Rovnováha mezi uměním a politickou angažovaností

Vymýšlení nových slov vám báječně jde. Jak vznikala práce na scénáři?
Spíš jsme chtěli najít nový jazyk, a to i myšlenkový, fyzický a obrazový. Pokud jde o vznik scénáře, bylo to především velmi přirozené a organické: To jsme si třeba takhle vyšli s Matějem Nytrou do lesa na Rakovnicku. Pozorovali jsme, poslouchali hlasy sov i hlasy kaváren, řev strojů. Něco jsem zapsal já, něco Matěj, prošlo to opakovaným sítem vzájemné kritiky, forma a obsah se prorůstaly, až srostly s dalšími složkami – s herci, se scénou Matěje Sýkory, světlem, zvukem. To už byla práce na inscenaci, nikdy ale nejde jedno od druhého oddělit a tady se jedno do druhého prostě postupně přelilo.

Jak vás ovlivňuje prostředí HaDivadla?
Je to pro mě veliká čest tu být – jde o jedno z mála divadel v zemi, která přesně vědí, co a proč dělají. Líbí se mi jejich ideologičnost, která mě také inspirovala k hledání nové rovnováhy mezi postsurrealistickou formou a politicky ožehavým tématem. Navíc je celý tým velice semknutý, je znát silné vedení Ivana Buraje. Nemluvím tady jen o uměleckých složkách, ale i o profesích umělecko-technických – inspicient Ukul, technik Tomáš Komínek, který po nocích vyráběl krychli-objekt, který je náhradním tělem Honzy Lepšíka. Skvělí osvětlovači-lightdesignéři, garderobiérky, kostymérky – mnozí nespali a pracovali, nejraději bych i všechny jmenoval, protože všichni tito lidé nechali na představení také kus své duše a své krve, a teprve ze synergie mnoha složek mohlo něco vzniknout. A především šlo o krásné setkání a tandemovou práci s Matějem Nytrou. Na podzim chci s ním i s částí týmu spolupracovat i v rámci Chemického divadla. Připravujeme scénář podle jihokorejské novely Vegetariánka. ∞