Co dnes znamená Havlův odkaz pro Evropu? Může vzniknout nové spojenectví? A jak by vypadala krajina Adama a Evy na dnešní politické scéně? Tyto otázky otvírá nová hra vlámského dramatika Pietera De Buyssera Afterparty.

Při představování projektu Afterparty jste v Arše loni přímo na pódiu rozbil několik vajíček, což některé lidi naštvalo. To je docela slibný začátek. Co nás čeká dál?
Chtěl jsem vytvořit hru pro dva hráče, kteří zjišťují, že se ocitli uprostřed zmatku, osobních krizí, světových krizí, globálních krizí. Ponořují se až na dno a ze dna se vynořuje něco nového. To je Afterparty. Vlastně je to afterparty v pravém slova smyslu. Je to jako afterparty po Havlově Zahradní slavnosti… nebo po nějakém jiném večírku. Afterparty je oslavou konce starých politických rituálů a předehrou k něčemu novému.

Afterparty je divadelní hra, a tak má úplně jiný kontext; přímé politické významy živému uměleckému dílu překážejí. Celá hra je ovšem plná odřezků politických střetů a ideologií. Chtěl jsem se vymanit z rituálů politických blábolů a čelit problémům přímo, jasně, čistě. Zároveň používám hry, hrátky, lži, podvody, krásu, poezii, velmi lidské pocity, porozumění a nedorozumění.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že psaní pro vás znamená vytváření prostoru. Jaké prostory tu chcete otevřít?
Postavy Fanny Racine a Jana Ptáčka otevírají nový prostor pro vzdor, do nějž oni sami ještě nikdy nevstoupili. Všechno nové se ale taky dá brát s rezervou: s velkou, starou rezervou pradávných divadelních forem, které nikdy nebyly moderní a ani moderní být nechtěly, protože toužily být spíš komunální než moderní. V tradicích křesťanského, taoistického nebo chasidského vyprávění není novost sama o sobě hodnotou. Je pouze nástrojem k vyvolání změny paradigmatu tak, aby odpovídalo současnému vědění a myšlení.

Řeč politiky a lidská politická představivost byla ritualizována. Rituálem myslím opakování: opakování, které opakuje samo sebe a tím stvrzuje současný stav věcí, existující řád. To má svůj smysl, protože spousta věcí je dobrých a stojí za to je zachovávat. Samotný rituál ale nestačí. Potřebujeme i hru. Hrou se rituál otevírá, přijímá nové prvky a mění své hranice. A cílem mojí hry je právě objevování těch hranic.

Takže když mluvíte o Afterparty jako o popsongu, jak to má fungovat?
Pro mne je důležitá nadčasovost. Čím dál víc si uvědomuji, že dobré umělecké dílo je nadčasový plod své doby: stoprocentně stvořené svojí dobou, ale přitom nadčasové. Je nezbytné být napojený na dějiny umění, na dějiny, které žijeme; musíte se do těch dějin zapsat, jinak nic neznamenáte. Vaše dílo odlétne jako pírko. Každý den o umění čtu, žiji ho, vztahuji se k němu, komunikuji s ním. Žiji s Dürerem i s fotkami Juergena Tellera… Se všemi.

Obsahuje vaše hra Afterparty jakousi krabičku poslední záchrany v postpravdivé společnosti?
Ano, Havlova snaha o „život v pravdě“ se dá brát jako KPZtka pro postpravdivou společnost. Fakta existují a musí se respektovat. Také ale existuje poetika. Umění, estetika, emoce, osobní prožitky. My musíme pravdu a fakta hájit, protože jsou dnes pod opravdu silným tlakem, útočí se na ně ze všech stran. Havlův pojem „život v pravdě“ se mi moc líbí. Jde přitom o něco jiného než o uchopení pravdy.

Mě zajímá, co znamená skutečně žít v pravdě. V demokracii na to můžeme dostat tolik odpovědí, kolika lidí se zeptáme. S těmito odlišnostmi se musíme učit žít. Život v pravdě znamená pro muslima něco jiného než pro ateistu, přesto spolu ale musíme žít a respektovat, že v pravdě žijí oba dva. Život v pravdě je duchovní cvičení. I lidi jako já, pro které je duchovno něco jako legrační bajka, představení vybízí ke starodávnému duchovnímu cvičení. Je to taková hra: nasaď si knír a vyzkoušej si rituál života v pravdě.

Změní se tím něco?
Jistě. Když se vám podaří žít v pravdě, napřed to prožíváte jako šok, katarzi. Je v tom i bolest. Objevíte něco ze sebe sama. I když je to pozitivní, něco, co jste dříve nedělala a teď musíte začít, stejně je to bolestivý zážitek, jako když vám roste nové křídlo. Jako obraz Albrechta Dürera, zlomené Křídlo mandelíka, který podle mě létá dodnes. Je v tom všechno – bolest i krása. ∞


Pieter De Buysser: Afterparty / The After Party
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
premiéra st 22. 3. 20:00 • další reprízy čt 23. 3., pá 24. 3. 20.00 • 290 Kč


autor: Pavlína Svatoňová