Letos tomu bude sto let, co byla založena první „Česká“ republika. Takové výročí české státnosti vyloženě vybízí k ohlédnutí, reflexi a nemalému zamyšlení nad tím, co se stalo a především jací jsme my Češi vlastně v průběhu těch posledních sta let byli a jací vlivem toho všeho jsme. Máme být vůbec na co hrdí?

Pohled vskutku svébytný přináší instance Národního divadla Brno Hoří v sadě rodném květ na prknech progresivní scény Reduta. Podtitul Kabaret české státnosti celkem vystihuje, co diváka následující tři hodiny čeká. Pět samostatných her, které reálně propojuje jen téma českých dějin a jakási prazvláštní moderátorka Beruška. Cílem je rozhodně vyvolat diskusi, trochu si kopnout do onoho pověstného čecháčkovství a dostat z diváků reakci. Tou je například odchod ze sálu ještě před koncem představení, nervózní vrtění v sedačkách či odmítnutí předvedenému kusu vůbec tleskat. Představení je zkrátka trochu nekorektní.

Pod našima okny
Prvním z pěti kusů, které nás pronesou potom nejhorším z novodobých českých dějin, se odehrává Pod okny TGM v roce 1899. Řádní Češi v lidových krojích a dobových kostýmech zde spílají profesorovi Masarykovi za podporu Leopolda Hilsnera. Text Reného Levínského si nebere servítky a používá slova prostého lidu ovšem ne toho z dob Masaryka, ale toho z dob Facebooku. První zastavení patří rozhodně k nejpovedenějším. Poukazuje na to, že pseudovlastenectví pro vlastní účely a nenávist ke všemu, co není naše a jen trochu jiné, se doslova dědí. Jiné náboženství se zkrátka neodpouští a je nutné se se vším především slovně vypořádat a to ať jde o židovské spiknutí nebo migrační vlnu.


Zneuznaní architekti
Poměrně plynule se děj přenáší do jakéhosi nebe architektů. Druhé zastavení z pera Petra K. Klára a zrežírované uměleckým šéfem činohry Národního divadla Brno Martinem Františákem, nese název Co Čech, to architekt? Dávno zemřelý zhrzení architekti, mezi nimiž nechybí Josef Zítek či Jožo Plečník vítají mezi sebe dalšího kolegu, který byl vydán napospas soudu českého vkusu. Jan Kaplický a jeho chobotnice, a to vše v podání zpěvohry, ve které nechybí ani tanec, ani Pavel Bém, ani Václav Klaus i s tenisovou raketou. Texty písní jsou v podstatě jen zhudebněné tiskové zprávy a prohlášení často opakující jednu větu ve snaze vytvořit refrén. Myšlenka je poměrně jednoduchá a až přehnaně moralizující. Vše pak dovršuje smrt Kaplického, která je podaná v podstatě jako zhroucení z nenávistných reakcí na návrh Národní knihovny a dopis Václava Havla dceři Kaplického. Ten už dodává téměř nesnesitelnou míru patosu.

Jako by chybějící nápad textu mělo zachránit alespoň celkové aranžmá. To je ale dohnáno do na-prosté krajnosti, která opravdu místy svojí bizarností naprosto odpoutává od toho, co jde hercům z úst.

Kašpárek a hornická tragédie
V době přestávky diváci mohou navštívit další zastavení v Mozartově sále od Jiřího Jelínka nazvané Pidluke padluke. Tradiční loutkové divadlo s nepostradatelnou postavou kašpárka předvede krátkou desetiminutovou hru o tom, jak kněžna Libuše k Přemyslovi přišla a také třiceti vteřinovou dohru o založení Československa.

Vtipné rozptýlení osvěží před čtvrtou částí nazvanou Paměti. O rozpohybování pamětí Alžběty Babrajové se postarali Jan Antonín Pitínský a Alexandra Bolfová. Příběh obyčejné ženy z hornické rodiny, která kvůli chudobě stihla vychodit jen čtyři roky základní školy a poté musela tvrdě pracovat jako posluhovačka, je nepochybně nejsilnějším zážitkem celého představení. Na scéně jsou jen tři herečky, ve třech životních stádiích, stůl, lavory a židle. To stačí, abychom s Alžbětou Babrajovou přešli z Čech až do Maďarska a z císařství do republiky. Paměti skoro až uráží zbytek představených částí. Především svojí autentičností, prostým pohledem a opravdovostí. Za všemi velkými idejemi – těmi pravdoláskařskými i těmi z opačného spektra – stojí jen lidé. Lidé zmožení osudy, lidé s životními šrámy.

Už se ničemu nedivím
Nakonec přijde scénická koláž. Po srdceryvném příběhu přichází další taktéž smutný životní příběh výjimečného básníka Ivana Diviše. Výběr poslední části vráží nepřímo poslední hřebíček do české rakve. Ivan Diviš ve svých básních uráží českou malosti i hymnu. Diváka zasáhne především hudební doprovod a také recitace Vladimíra Krátkého.

Na konci všeho zůstávají především otázky a zmatení. Problémem je především zpracování inscenace jako celku, který v podstatě neexistuje. Pod okny TGM má nesporný nápad, vtip a propracovanost, která ale utáhne sotva určený čas. Druhým vztyčeným bodem jsou rozhodně Paměti, jež by si zasloužili určitě více prostoru. To ovšem pramen neumožňuje. Zbytek je snad jen zajímavým pokusem.

Česká státnost dostala nepochybně pozoruhodný komentář ke své dosavadní existenci. Někdy je ale snaha provokovat silnější než podat konstruktivní kritiku.


Hoří v sadě rodném květ
Národní divadlo Brno – divadlo Reduta (Zelný trh 4, Brno)
premiéra 15. 12. 2017 • nejbližší reprízy čt 5. 4., ne 10. 6. 19:00



text: Barbora Tichá