Prst se pomalu, za nepříjemné kvílivé ozvěny vznikající třením bříška o dřevěný odpor, šine po stole směrem ke Zbyňkovi, jenž tu jakoby není. V roli vlastní matky sám sobě posílá pokušitele přes tu nekonečnou dálku stolní desky. Výmluvné brechtovské gesto tne do zkamenělého okamžiku a herec jeho poselství duplikuje ve slovech. Na imaginárním lístku, které posel-ruka přepravil až ke Zbyňkovým očím se v soustavě čísel ohlašuje Zbyňkova minulost. Volala Bohuna. Nechala ti tu číslo.

Hra Dešťová hůl inspirovaná stejnojmenným románem (Host, 2016), již letos v červnu poprvé uvedlo karlínské divadlo Kámen (premiéra 16. 6. 2021), není prvním divadelním zpracováním knižní předlohy, kterou divadlo ve svém repertoáru nabízí. Vedle Pelevinovy Svaté knihy vlkodlaka či Topolova Citlivého člověka patří představení k typickému žánru scény, která se volně inspiruje nejen českou prózou, již představuje v neotřelé a experimentální podobě s prvky improvizace, zcizovacích efektů či multimédií. Jak se dočítáme v programu, spíše než převedením předlohy na jeviště je hra volným zpracováním jejího „silového pole“, v němž se podle autora scénáře a režiséra Petra Odo Macháčka ocitá hrdina tváří v tvář otázkám jako „kdo je dneska indián“ či „co je dneska domov“. Tyto i jiné otázky a úryvky z replik jsou pak v krátkých intermezzech reflektovány nejrůznější formou jednotlivcem či dvojící hostů, kteří jsou pro danou reprízu pozváni. V dosud poslední repríze se představili jako improvizátoři výborná Jana Machalická a Jakub Troják, díky nimž hra získala tempo. Nicméně i tyto vstupy se postupně ustálily v kodrcavém rytmu očekávaného vytržení, které místy spíše rušilo spád děje, než aby jej akcelerovalo. Každé opakování má totiž své špatné a dobré trajektorie. Ty dobré posouvají člověka, dění, vývoj směrem kupředu, případně prolamují hloubku. Ty špatné vedou k nekonečnému regresu, který znejasňuje, unavuje či přímo odrazuje od dalšího bádání nebo prožívání. Hra Dešťová hůl putovala po obojakých stezkách; opakování lze však zcela jistě označit za její ústřední motiv a prostředek, jenž stojí za to si přiblížit.

Věčný návrat téhož
Minulost funguje jako farmakon na nespavost a nespokojenost se současným životem hlavního hrdiny Dešťové hole Zbyňka. Na první pohled mimoděčný příjezd na vzpomínkami zaprášený venkov Zbyňkovi nakonec teprve umožňuje návrat do přítomnosti, ze které do Lešic utíká – ke svému současnému vztahu s městským protipólem Bohuny, k Tereze. Ve vsi nachází Zbyněk svou vlastní tělesnost, indiána, kterého v něm akcentuje režisér představení umisťující představitele hlavní postavy opakovaně do jakéhosi tranzu při jeho nočních blouděních nekonečnou bdělostí. Venkov je divočina, kde se realizuje Zbyňkovo navěky unavené městské já. Umožňuje mu fyzicky pracovat, ohledávat křivky jihočeské krajiny i vlastní fyzické limity, nacházet vnitřní i tělesnou sílu. Tak jako Hegelův světový duch se Zbyněk vrací sám k sobě, jako by každé stadium vnitřního vývoje muselo být znovu prožito a internalizováno, aby došlo svého vědomí. Mohli bychom skoro hovořit o věčném návratu. To už bychom se ale vzdalovali charakteru předlohy, v níž se sice o věčné návraty hraje, ve které však formálně tyto návraty nijak zvlášť nefigurují, zatímco v představení naopak velmi výrazně. Hájíček si nelibuje v literárních figurách, tropech nebo různých způsobech opakování, jež pozvedá celkový smysl na novou sémantickou či dějovou úroveň. Jeho vyprávění nese celkem civilní rysy bez zjevných spisovatelských manýr, které by jeho formu činily jakkoli symptomatickou pro dějové zvraty. V představení Dešťová hůl je naopak opakování předváděno na několika rovinách současně a místy s až protivnou pravidelností. Očekáváme-li věčný návrat jiného, jak uspokojivě nabízí Hegelova dialektika vývoje ducha, musíme se v představení spokojit pouze s věčným návratem téhož.

Indiánský ideál v moll
Šedé stěny jeviště stojí před divákem ve své prosté nahotě; na jinak prázdné scéně stojí dva stolky se židlemi a tu a tam se povalují černé negativy běžně bílé stránky potištěné textem, v nichž bychom mohli hledat provázanost s černobílými fotografiemi, které jedna z hereček pomocí přenosného promítacího zařízení roztržitě exponuje po prostoru hlediště. Tento rušivý prvek vrací diváka do divokých letních nocí možná Zbyňkova ztraceného mládí na venkově. Kontrapunkt této mihotavé skutečnosti tvoří nesmírně táhlý a chraplavý tón Zbyňkovy promluvy. Uchu divákovu nepříjemná stylizace hlasu hlavní postavy zřejmě poukazuje na dvě roviny hrdinova vědomí: jednak na jeho nekonečnou únavu bez naděje na spánek, jednak na jeho fascinaci indiánskými rituály, kterou uspokojuje v bezcílných jízdách na starém chopperu. Těžiště potíží, jež v představení nacházím, ulpívá opět na nebetyčném opakování téhož bez naděje na vyvázání se z monotónní struktury představení. Nápadité zcizovací prvky, jimiž herci upozorňují na některé divadelní prostředky, jež známe od dob samotného Brechta, jsou sice osvěžujícím narušením jinak v jednoduchém rytmu utemované dějové posloupnosti, avšak > > stejně jako improvizační intermezza, ani ony nepřináší onen tolik chybějící posun v dějové ani formální stránce hry. Letargický tón opakujícího se Terezina „neskákej mi do řeči“, „nezvyšuj na mě hlas“ je jen jednou z melodií představení, jež dohromady tvoří spíše mollovou, jen místy durově zaznívající těžkopádnost divadelní skladby. Vrstvení metarovin, ať už v textové, či situační doméně hry, je sice rafinované, avšak někdy se dostává za hranice zajímavosti; to když herci verbálně upozorňují na zcizovací efekt, čímž ho dublují – uskutečňují v neplodném opakování. Trochu předvídatelná hra s těmito běžnými divadelními prvky totiž vždy nutně balancuje na hraně mezi laciností a genialitou. Práce s prvky scénického čtení naopak hře velice sedí a je škoda, že režisérsky je tato komponenta vsazena do představení spíše trochu nejistě, částečně přiznaně a částečně trochu nejednoznačně.

Režisér a autor scénáře v jedné osobě prozíravě zvolil jen volnou návaznost na předlohu, která je jinak svou zápletkou příliš objemná na to, aby byla s lehkostí ztvárněna na divadelních prknech. Její jádro nakonec spatřuji především v tom, že se herci místy vyvazují a vzájemně dobře doplňují občasnými změnami v tonalitě a tempu svých replik, jež často připomínají westernovské černobílé klasiky a chyby filmových pásek, které se, místy bohužel již očekávatelně, zadrhávají, a tedy opakují. Potud je výraz představení konzistentní s ústředním motivem indiánského ideálu a částečně ospravedlňuje výše diskutovaný věčný návrat téhož.

Dešťová hůl
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
premiéra st 16. 6. 2021
nejbližší repríza čt 21. 10.