Románem Dešťová hůl završil Jiří Hájíček volnou „jihočeskou venkovskou trilogii morálního neklidu“. Scénárista a režisér Petr Odo Macháček si román zvolil jako inspiraci pro stejnojmennou hru. Divadlo Kámen, kde je inscenace uváděna, tak pokračuje ve svém dlouhodobém záměru – ztvárňování nejsoučasnější české literatury.

Prst se pomalu, za nepříjemné kvílivé ozvěny vznikající třením bříška o dřevěný odpor, šine po stole směrem ke Zbyňkovi, jenž tu jakoby není. V roli vlastní matky sám sobě posílá pokušitele přes tu nekonečnou dálku stolní desky. Výmluvné brechtovské gesto tne do zkamenělého okamžiku a herec jeho poselství duplikuje ve slovech. Na imaginárním lístku, které posel-ruka přepravil až ke Zbyňkovým očím se v soustavě čísel ohlašuje Zbyňkova minulost. Volala Bohuna. Nechala ti tu číslo.

V souvislosti s Hájíčkovými prózami je často skloňovaná banalita, patos, obyčejnost… v kladných i záporných polohách. Nejinak je tomu u loňského výboru z jeho povídek.