6 měsíců před kamerou Olgy Špátové
Pohled na natáčení dokumentu
Sedím na gauči v druhém patře gymnázia Na Pražačce a zhluboka dýchám. Za pět minut jdu na řadu, v rukou žmoulám kapesník a doufám, že maturitu přežiju. Najednou se na schodišti objeví Olga Špátová s kamerou a ptá se: „Připravena?“ Přitakám a odcházím do třídy, o trochu klidnější.
První, kdo přišel s nápadem natočit dokumentární film o přáních mladé generace, byl režisér a kameraman Jan Špáta. Jeho dva filmy s názvem Největší přání I (1964) a Největší přání II (1990) oslnily nejen diváky, ale i zahraniční odborníky svou neotřelostí a originalitou. Sonda do životů mladých lidí veřejnosti ukázala jejich otevřenost, fantazii a sny. Špáta se nevnucoval žádným názorem na mladé lidi, snažil se být za každou cenu nestranný.
Největší přání I mapovalo mládež šedesátých let, pár roků před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pokračování tohoto dokumentu se zaměřilo na rok 1989, kdy se začal komunismus pomalu hroutit, a film je obecně považován za lepší. Hlavním důvodem je jeho konec, 17. listopad 1989. Jan Špáta zpovídal průvody lidí, které se hrnuly v osudný den Národní třídou. Všichni (i Špáta) si přáli jediné – svobodu. Třetí pokračování Největšího přání nechal dokumentarista již na své dceři Olze. Ta začala mapovat polistopadovou generaci mladých lidí.
„A to nás jako bude natáčet, jo?!“
V roce 2010 oslovila naše gymnázium Na Pražačce režisérka Olga Špátová s tím, zda by mohla natáčet průběh posledního půl roku s maturanty a jejich profesory. V té době jsem byla v šestém ročníku a režisérka zapojila do projektu i mou třídu. Nikdo ze školy netušil, do čeho jde, proč a hlavně za jakým účelem.
První záběry byly natočeny na maturitním plese v Lucerně v únoru 2011. Od obyčejného plesu se ani tenhle ničím nelišil – krom stálé přitomnosti kamery, kterou nám každou chvíli mířila do obličejů. Mnoho maturantů se stydělo a nevědělo, co odpovídat na zvídavé dotazy. Otázky byly různého charakteru, spíše se orientovaly na to, jak my studenti vnímáme zakončení studia, co si od toho slibujeme a proč si myslíme, že je maturita tak zlomový okamžik. Sama jsem se zděsila, když jsem byla bombardována dotazy režisérky ve chvíli, kdy se z jedné strany přiřítil fotograf a z druhé moji prarodiče, kteří nadávali na otcovu neochotu si se mnou zatančit. Olga Špátová si také vzala pod drobnohled čtyři partnerské páry, které se v naší třídě v tu dobu nacházely. Shodou okolností jsem jedním párem byla i já a můj přítel Jonáš. Od té chvíle až do konce natáčení nás Olga oslovovala většinou oba dohromady a chtěla znát naše společné názory.
Natáčení pokračovalo na začátku května, kdy jsme měli poslední zvonění. Důležitým zlomem se však stal až den, kdy jsem maturovala.
Konečná stanice – maturita
S režisérkou jsme byly domluveny, na které části maturity může přijít. Čekala jsem, že mě to bude znervózňovat, proto jsem zvolila pouze češtinu. Nakonec jsem ale svolila i pro dějepis. Velice rychle jsem totiž zjistila, že mi vlající mikrofon nad hlavou a kamera za zády vůbec nedělá problém, důležitější byl v tu chvíli samozřejmě co nejlepší výkon. Profesorstvo obecně s natáčením žádné potíže nemělo, problémy spíše způsobovala nová forma maturit. Premiéra Cermatu paradoxně ztížila práci na dokumentu tím, že se mohlo točit jen u školních maturit, ne u státních. Hned po poslední zkoušce mě i přítele režisérka zatáhla do opuštěné třídy, kde nás vyslýchala půl hodiny. Natáčela, ptala se, co si myslíme, že bude dál. Byla to těžce popsatelná chvíle. Zrovna jsem odmaturovala a moje mysl se automaticky přepla do módu „prázdniny“. Euforie mnou cloumala a já ze sebe vydávala moudra, která si už ani nepamatuji. Tím pro nás spolupráce s Olgou skončila.
Až teď mohu vidět plody její práce, které dokázala sklidit za 3 roky natáčení. Zásadním rysem práce této režisérky je, že se dokázala stát naší starší kamarádkou. Nikdy jsme ji nebrali jako rodiče nebo pedagoga, ale jako přítelkyni, jíž se můžeme s čímkoli svěřit. Zaujala celou mou třídu svou bezprostřední a přátelskou povahou, která v nás vzbuzovala pocit důvěry. Už je to rok, co celá třída odmaturovala. Splnila se naše největší přání? Osobně se přiznávám, že jsem se od svého „přání“ po zahájení vysokoškolského studia trochu vzdálila. Myslela jsem si, že mě v cestě za životním cílem podpoří, místo toho mě zklamalo. Změnila jsem hodnoty, které před maturitou byly zcela jiné. Škola už nestojí na prvním místě, více se soustředím na své zájmy a práci. Stále ale věřím, že své přání splním za každou cenu. Podporuje mě i přítel Jonáš, se kterým stále jsem. Společně věříme, že naše přání se vyplní tak, jak jsme je Olze Špátové před rokem popisovali.