Brněnský festival francouzského umění Bonjour Brno přichystal ve dnech 11. až 14. dubna nejen nahlédnutí do kultury kulinářské, divadelní či výtvarné, ale i prezentaci frankofonní kinematografie. Hlavní součástí filmové přehlídky v malém komorním sálu kina Art byla retrospektiva tvorby dokumentaristy a spisovatele Chrise Markera.

Kinematografická část festivalu se skládala z témat režisérovy tvorby rozdělených do jednotlivých dní – science-fiction, dějiny, Československo. Poslední nedělní projekce uzavřela přehlídku dokumentárními filmy o sociálních tématech 60. let (Chris Marker a 60. léta). Autor i v současnosti propagací nepokojů z května roku ‘68 budí souhlasné i zamítavé ohlasy francouzských politických činitelů (např. Nicolase Sarkozyho).

Nepokoje ve Francii
První promítaný snímek Brzy na shledanou! (1968) zachytil předzvěst květnových pařížských událostí, demonstrace ve francouzské textilce Rhodiaceta v Besançonu; dokument vystavěný na základě rozhovorů s odboráři, komunistickými aktivisty a dělníky. Marker se nesnaží být objektivní a přinést vyjádření vedení továrny – je součástí natáčení a se svými aktéry a jejich názory jednoznačně souhlasí. Inovativně používá filmové řeči, detaily na obličeje účastníků prozradí více než mnoho slov a opakovaných frází. Vůbec poprvé dělnické hnutí ve Francii požaduje nejen vyšší mzdy nebo lepší pracovní podmínky, ale i lepší podmínky k životu. Stávkující nesouhlasí s životním stylem, který jim určuje kapitalismus. Za necelý rok od povstání v závodě Rhodiaceta celá Francie napodobí stávkující z Besançonu. Čím déle vede režisér se svými hrdiny rozhovor, tím více obnažuje jejich intelektuální prostotu a nevyváženost jejich argumentů. Součástí projekce byl i rozhovor francouzské televize s odborníky přistupujícími k tématu sociální rovnosti s větší objektivitou. Marker tímto dílem prokázal svůj cit pro volbu míst a událostí, kterým se věnují levicoví intelektuálové tehdejší doby, ale i jejich současníci.

Globální pacifismus
Od lokálních témat se program přesunul ke globálnímu motivu pacifismu zachycenému v Šesté tváři Pentagonu (1968). Při sledování vyvstává otázka, zda se Marker nevěnuje příliš okrajovým námětům a nezveličuje význam hnutí těžících z nepodložených či neověřených informací. Film zachycuje den účastníků protestu proti válce ve Vietnamu, tentokrát filmová řeč využívá obrazů a symbolů Che Guevary, Malcolma X a dalších osobností ve své době považovaných za hrdiny a odbojáře proti nadvládě. Dne 21. října 1967 pochoduje 100 tisíc demonstrantů přes park West Potomac ve Washingtonu v rámci organizovaného protestu „Mobilizace za ukončení války ve Vietnamu“. Následně se 35 tisíc z nich rozhodne směřovat na Pentagon, kde se setkají s ozbrojenými vojáky a pořádkovou policií. Americká armáda bránící davu demonstrantů ve vstupu do Pentagonu nedostává prostor k vyjádření svých stanovisek. Pozorujeme, že ohledně témat odboje, anarchismu a radikalismu se od šedesátých let nic nemění. Chris Marker svými filmy nevyhrál boj o lepší svět, ale také jej neprohrál.

V následujícím filmu 2084 (1984), nespadajícím do „šedesátkové“ tvorby, se snažil zobrazit budoucnost odborových hnutí střihovým filmem bez jednoznačné explicitní interpretace. Režisér představuje hypotetické televizní zprávy z roku 2084. Nejexperimentálnější z promítaných filmů svým zachycením budoucnosti oživuje žánr fikčního dokumentu. Odsuzuje roli odborového hnutí ve Francii na počátku éry globální ekonomiky. Volá po změnách označovaných jako sociální odborářství, ke kterým v současnosti dochází. Tvůrce tímto dílem kritizujícím společnost předběhl vývoj sociálních změn v následujících letech.

Nedělní přehlídku uzavřel film Ambasáda (1973 – také nepatřící do let šedesátých), odezva na Pinochetův puč v Chile v roce 1973. Amatérské kamerové záběry nalezené na zastupitelství jsou jediným použitým materiálem. Političtí aktivisté pojali ambasádu jako své útočiště po vojenském převratu. Ale vývoj událostí není takový, jaký by se na první pohled mohl zdát.

Chris Marker mentorující
Každý z uvedených filmů se stylem odlišuje od ostatních; němý film se slovním doprovodem, počítačem upravený zvuk a další postupy ukázaly, jak můžou následovníci přistupovat k filmovému médiu při zachycení sociálního boje. Z pohledu vyobrazených témat se Marker nesnaží vymanit z kategorie levicových dokumentaristů, není nestranný k subjektům a nesnaží se události pouze popisovat. Divákovi předkládá hypotézy a je pouze na nás, zda přijmeme jeho pohled na léta šedesátá jako pohled nejen aktivisty, ale také zdatného filmaře. Škoda jen, že si více diváků nenašlo cestu do posledního brněnského artového kina a nenechalo se vnést do světa, kde si všichni chtějí být rovni. Naštěstí lze zhlédnout všechny dokumenty na bonusovém DVD k filmu Vzduch je cítit rudě (1977) vydaném francouzsko-německou televizí Arte.

autor: Filip Goldefus