Ve stejný moment, v jaký se v českých kinech objevuje další z „časosběrů“ Heleny Třeštíkové, Mallory, je ke zhlédnutí také „časosběr“ britský, Amy. Oba dokumenty pracují s emotivními příběhy žen, jejichž život se neubíral žádoucím směrem. V případě Amy jsem si ale jako divák více uvědomovala pocit nepatřičnosti. Vynořil se při sledování rozkladu nadané ženy, příběhu řemeslně uhněteného do dvouhodinového kalkulu.

„Myslíš si, že budeš slavná? – Vůbec… Nejspíš bych to nezvládla“
Výběr předmětu dokumentu je pro typ snímků zaměřujících se na člověka bezpochyby zásadní. Pokud režisér volí neznámou osobu, musí být v rámci mapování látky důslednější. Nemůže se spoléhat na odkazy jiných médií, na materiály, které již byly o dané osobě zpracovány. Je člověkem, pro něhož se daná osoba stala z určitého důvodu natolik podstatnou, že chce své sdělení prostřednictvím filmu dostat i dál. Musí si být jistý smyslem tvorby tak, aby byl tento význam sdělitelný a výrazný i pro budoucího diváka. Divák odcházející z kina s otázkou „Proč?“, hledající význam právě zhlédnutého snímku, v tomto případě vypovídá spíše o dramaturgické neukotvenosti tvůrců než o intelektuální náročnosti pro diváky.


Režisér, jenž si volí osobnost známou, se může mnohem více opírat o materiály z jiných zdrojů, na druhou stranu musí počítat se specifickým publikem, a to s obdivovateli dané osoby, kteří mají jiné nároky na film než divák nezatížený touto charakteristikou. Pak jsou tu dvě cesty – přizpůsobit se obecnému povědomí o dané osobnosti a toto povědomí prohloubit o detailnější informace, nebo zvolit zpracování, které bude hledat něco navíc, zachytí příběh z jiného úhlu pohledu. Prvně zmiňovaných filmů, tedy těch na cestě předvídatelnosti, je mnoho; příkladů, v nichž by autorské zpracování bylo samo o sobě tím cenným, je málo. Existují dvě autorské možnosti, vézt se na slávě veřejně známé osobnosti, nebo potlačit auru velkoleposti, k níž portréty dost často tíhnou, a snažit se do snímku vnést trochu autorského pohledu. Divák, jenž rád vidí, cítí a porozumí, je zcela jistě spokojen s běžným portrétem, málo to však může být pro člověka, který je zkušený spíše v onom autorském dokumentu.

Britský trhák bez trhlin
Divácká zkušenost může mít zásadní roli pro přijetí nebo nepřijetí díla. Pokud se divák vědomě orientuje na určitou oblast kinematografie, získává určitý specifický (leč možná omezený) pohled na snímky mimo tento výsek. Je náročnější a často vnímá i to, co běžný divák nevidí a nepotřebuje vidět. Vzhledem k výše řečenému je pak jasné, že konfrontace takto se vymezujícího diváka s dokumentárním velkofilmem, jako je Amy, může přinést poněkud jinou odezvu, než jakou vyvolává u ničím neovlivněného publika vyhledávajícího Amy nikoli kvůli filmovému zpracování, ale kvůli objektu kamery, Amy Winehouse. Masový dokument si žádá i masového diváka, masový divák si žádá masové emoce.

„Bez drog je to nuda“
Je časté, že čím známější je osobnost, tím velkolepější je zpracování. Mnohdy se tato velkolepost projevuje právě v komplexnosti a uhlazenosti daného filmu. Pro příjemce nezůstává žádné hluché místo, kde by byl významněji pobídnut k myšlenkové aktivitě, či dokonce polemizování. Snímek je vystavěn od začátku až do konce s naprostou jistotou.

Amy režiséra Asifa Kapadia takto precizně spojuje videozáznamy z osobního archivu a nahrávky veřejně známé, obrazová složka je doprovázena komentáři lidí z Amina okolí. Hlasy jsou ve formě voice overu, žádné tváře, jen slova. Typicky se využívá výpovědí její rodiny a přátel, v některých momentech se vyjadřují i odborníci pracující s Amy (například doktorka poskytuje informace k Amině zdravotnímu stavu, objevuje se i komentář drogového experta). Významy slov a obrazů plynoucí z jejich propojování jsou natolik čitelné, že je jejich hledání ztrátou času. Divák je nasycen – přejeden – unaven (vzhledem k obecnému přijetí snímku je však třeba napsat, že i většinově spokojen). Obdivovatelé zpěvačky se dostávají k materiálu z jejího soukromí, který byl pořizován v období, kdy ještě Amy nebyla známá, známou se teprve stávala, i z doby, kdy už známou byla. Dostává se k němu tedy něco lákavě zapovězeného. Tento originální materiál je však prokládán i obrazovými materiály běžně dostupnými – vystoupení v různých talkshow, záběry z koncertů (i těch, které nebyla Amy schopná dozpívat). Zejména při záběrech, na nichž je Amy pronásledována paparazzi, mrazí v zádech, lov totiž pokračuje v určité podobě i formou tohoto snímku.

Samozřejmou dominantou dokumentu je hudba, tvorba Amy je však zdůrazňována skrze texty, které jsou tím, co promlouvá. Slova písní jsou pro diváka ještě ztučněna formou titulkování. Jedná se tedy o jakousi výpověď, o linku využitou k propojení životních období, jejíž autorkou je zpěvačka samotná.

Umně je pracováno se strukturou, příběh začíná záběry obyčejné dívky zamilované do hudby a pokračuje popisem devastujícího vlivu slávy zakončeným její naprostou destrukcí. Ve dvou hodinách je tato proměna zřetelná. Závěrečné záběry na tělo odnášené z domu ve spojení s následujícími obrázky zpěvaččiny tváře v období štěstí jsou bezpochyby silné, zároveň z hlediska sdělení prvoplánové.

Dokonalost, která není pro každého
Pátrání po Sugar Manovi, Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, Amy a další jsou ukázkou filmové tvorby, jež může svou úhledností vyvolávat i nevoli. Obzvlášť pak u příznivců dokumentárního žánru, kterému jeho forma dovoluje s nedokonalostí přiznaně pracovat. Je možné, že jednou bude mít příběh Amy Winehouse i svou hranou verzi, v takovém případě by dokument Amy mohl posloužit jako dokonalý podklad – stačí přeložit do jazyka hraného filmu, práce to moc nedá, neboť řeč bude podobná. ∞


Amy
režie Asif Kapadia
Velká Británie, 2015, 128 min.