Filmy inspirující se sériovými vrahy už tu byly, ale dokument? Ten má přece větší potenciál.

Když jsem si přečetla úvodní text, kterým organizátoři lákali diváky na snímek Temná zákoutí duše, promítaný v rámci festivalu Dny evropského filmu, měla jsem jasno, že ho chci vidět. Nemyslím, že má očekávání byla přehnaná. Přesně jak bylo naznačeno, toužila jsem se dozvědět více o tom, jaké motivy mají sérioví vrazi a z jakého důvodu páchají svoje činy. Jak se stane z leckdy naprosto normálně působícího člověka násilník? V čem se liší třeba ode mě samotné a v čem jsme stejní? Rodí se vrazi rovnou jako vrazi, nebo u nich dochází k nějaké zásadní změně myšlení vlivem společnosti či sociálních poměrů? Do kina jsem šla se spoustou otázek. Film však nedokázal odpovědět téměř na žádnou z nich.

Režisérka Barbara Eder nabízí pohled do života brutálních zabijáků jen velmi okrajově, natož aby dokázala objasňovat jejich pohnutky či upozornit na společné rysy. Dokument se zabývá především osudy forenzních psychologů. Zaměřuje se na popis jejich běžného pracovního i soukromého dne, na jejich cíle a motivaci. Jedná se převážně o nudné pasáže, jelikož asi málokoho překvapí, že je to práce náročná a vysilující, na kterou nelze zapomenout pouhým zavřením domovních dveří. Aktuálně řešené případy, ale často i ty nevyřešené, se někdy usídlí v mozku vyšetřovatelů nastálo. Je nezbytné k výkonu tohoto povolání vlastnit pevné nervy a nebýt citlivka. A taky mít hodně chápavého partnera. To jsou fakta, na něž si každý dovede přijít sám.

Šokující nuda
Dokument dělá zajímavějším nastínění několika skutečných případů násilníků. To už mě vytrhlo z klimbání. Avšak nemohla jsem se zbavit pocitu, že režisérka se nudu snaží pravidelně kompenzovat co nejdrastičtějšími příběhy. Mezi nejpůsobivější scény patřil rozhovor s vrahem, jenž bez sebemenších emocí popisoval svoje činy. Také líčení skutků mladého páru. Kterak dívka pozvala kluka na rande na hřbitov, aby ho pak se svým přítelem zabili, rozřezali a s jeho ostatky dělali všelijaké podivné kousky, jejichž popis si nechám raději pro sebe. Já sama jsem se při tom vyprávění necítila zrovna nejlíp. Pro člověka, který nesleduje ani zprávy, bylo těch hrůz až příliš.

Bohužel ani jeden z psychologů či psychiatrů nepřišel na žádný typický rys, jenž by měli všichni sérioví vrazi společný a podle nějž by se tak dali dopředu odhalit. Snímek se psychice zabijáků vlastně věnoval minimálně. Neodhaloval to, co se skrývá v nitrech pachatelů. Kde je ten zlom, kdy dochází k činům, jak a jestli tomu lze zabránit, jsem se nedozvěděla. Z kina jsem odcházela s paranoií, že násilníci se často mohou na první pohled jevit jako obyčejní, někdy dokonce sympatičtí lidé. Třeba jako ti, jež sedí v metru naproti vám ráno při cestě do práce, nebo dokonce jako vaši kamarádi, s nimiž chodíte jednou za měsíc na pivo. ∞


Temná zákoutí duše (Blick in den Abgrund)
režie Barbara Eder
Rakousko / Německo, 2013, 88 min.