Když je člověk na smutek sám
Režisérka Lulu Wang na sebe upozornila už na začátku minulého roku, když na festivalu v Sundance představila svůj druhý celovečerní film Malá lež (v originále The Farewell), který okamžitě vzbudil diváckou i kritickou pozornost.
Znovu se s ním výrazně připomněla na Zlatých glóbech, kde americko-čínský snímek obdržel nominaci za nejlepší zahraniční film a Awkwafina vyhrála cenu pro nejlepší herečku v hlavní roli v komedii či muzikálu. Právě tato cena rozvířila debaty v Hollywoodu, jelikož se Awkwafina stala první ženou asijského původu, která Zlatý glóbus v tak prestižní kategorii obdržela. Debata neutichla ani s příchodem Oscarů, právě naopak: film Lulu Wang totiž nebyl nominován ani v jediné kategorii podobně jako jiná pozoruhodná díla dalších režisérek.
Malá lež je příběhem, jak na sebe film prozrazuje v samém začátku, „založeném na skutečné lži“. Hlavní hrdinka, Američanka Billi, se se svou rodinou vydává do Číny za babičkou, která se nachází v pokročilém stádiu rakoviny plic. Rodina se však dle čínských zvyklostí rozhodne babičce pravdu o jejím stavu neříct a sjedou se za ní ze všech světových stran pod záminkou fingované svatby jejího vnuka. Pro Billi, vychované na volnomyšlenkářském, individualistickém Západě, je ovšem těžké smířit se s tím, že musí svůj smutek prožívat tajně a s babičkou se loučit bez jejího vědomí.
Lulu Wang zfilmovaný příběh nejenom sama prožila a zrežírovala, ale má nad ním dohled i jako scenáristka. Chmurné momenty hořkosladkého rodinného dramatu opatrně proplétá s těmi humornějšími, čímž vyvažuje závažnost zvolené premisy a zároveň předchází přehnané sentimentálnosti. Osobní příběh s výpovědí o mezikulturní i mezigenerační zkušenosti se však nespoléhá pouze na scénář, ale i oku lahodící vizuální provedení. Jedním z jeho nejvýraznějších prvků jsou dlouhé záběry: Buď se zoomováním plíží k detailu v pozadí nebo emocemi nabitému výrazu postavy, nebo kamera zůstává na dlouhé minuty stát na místě a nechává prostor akci i dialogům plně se rozvinout. Dává tím pozvolný průchod emocím, které se postupně derou na povrch. Přesně taková práce s kamerou dokáže Billi izolovat i v davu a zachytit její osamělost a pocity rozčarování, zatímco je obklopena početnou rodinou, pohybem a hlukem u jídelního stolu.
Z volby takových záběrů je cítit nejenom tvůrčí rozvážnost, ale především hluboká empatie pro snímané postavy a skutečnosti z pozice člověka, který si jejich příběh prožil. Stejně jako se Billi pomalu rozkoukává v novém prostředí, kamera Anny Franquesy Solano prostor na seznámení nechává i divákovi. My tak můžeme bez předsudků vstoupit jako nováčci do neznámého světa nebo se jako Billi vrátit do života, který byl kdysi náš, ale nyní si v něm musíme své místo znovu najít. Beze spěchu tak můžeme vnímat atmosféru rostoucího smutku, napětí vyvěrajícího z kolektivně sdílené lži a učit se rozeznat předstírané emoce od těch potlačovaných.
V závislosti na pomalu dávkovaném tempu bude film na některé diváky působit zdlouhavě, ale právě to potvrzuje, nakolik je snímek odhodlán vyvarovat se jakékoliv zkratce, karikatuře či nekritickému obdivu. Je to zvlášť důležité u koprodukčního filmu, který mimo jiné nahlíží na podstatu rodinných vztahů, které si procházejí politicko-geografickým odloučením. Billiina rodina odešla do Ameriky, když byla hrdinka ještě malá, rodina jejího strýce žije v Japonsku. Billi se mandarínsky domluví jen v rámci běžných rodinných konverzací, její bratranci si už s čínskou babičkou souvisle popovídat nedokážou. Billi byla vychovaná v jiném světě, než do kterého se vrací, a její odstup je znát, přesto si neupírá, že i tak do tohoto světa částečně stále patří. Film proto dává průchod kontrastům mezi různými přístupy k životu i některým kulturním specifikům, pokud slouží divácké empatii s postavami nebo narativu, neubírá se ovšem k prvoplánovému exotismu či přehnané nostalgii. Využívá specifické sídelní i náboženské architektury, rozlehlosti brutalistních budov i venkovních prostor, hraje si s odrazy pouličních neonových světel, zajímavými kompozicemi a netradiční vizualitou, kterou jí čínské prostředí nabízí. Ve výsledku tak sledujeme film vizuálně bohatý, ale komorní svým obsahem i rozsahem. Je nevybíravě důsledný v tom, co a jak chce sdělit, přičemž ale v jádru zůstává pokorný, něžný a pozorný k detailům.
Na první pohled se může zdát, že příběh, který vychází z hluboce osobní zkušenosti režisérky a který je navíc silně kulturně a částečně i politicky zabarven, nemůže mít tak silný dopad na někoho, kdo nepatří ani do jedné ze skupin, v jejichž jádru se film odehrává. Opak je ovšem pravdou. Lulu Wang se i na tak osobním projektu podařilo zachytit něco univerzálního, vypovídajícího o charakteru lidského smutku, tíhy odpovědnosti i lži a o esenci rodinných vztahů, které dokážou být napjaté a povýšenecké, ale zároveň srdečné, sdílející pocity sounáležitosti a respektu. Přitom nespadává k sentimentu a udržuje si nadhled, stejně jako se neuchyluje k samoúčelnému manýrismu a drží si stabilní režisérskou vizi.
text: Eliška Charvátová
Malá lež
režie Lulu Wang
USA / Čína, 2019, 100 min