Dá se vůbec v dokumentárním filmu zachytit realita (pokud pomineme tu o lvech, horách a letadlech)? Nedá. Alespoň částečně? Nedá. Nebo jde vždy o vytvoření filmové reality, která je pokroucena skrz hledáček kamery, skrz povely režiséra a skrz sociálního herce, jenž je vystaven, obnažen a předložen? Ano. Je dokumentární film opravdu natolik odlišný od filmu hraného, že jej můžeme považovat za vhodný nástroj pro zpracování toho, co by mělo být skutečné? Ne. A co představitelé „direct cinema“, kteří se chtěli skutečnosti přiblížit nadosah, ale zároveň pořád věděli, že usilují o nemožné… Ano, dobře, že to věděli.

Konečně s volnýma rukama, o to víc obtěžkáni detaily světa
Dokumentování bylo dlouhou dobu limitováno technikou. Velké stroje, náročná manipulace, zdlouhavá práce při postprodukci. To vše drželo autory poněkud stranou od toho, co bylo předmětem natáčení. Místo před kamerou a za kamerou bylo nekompromisně odděleno. Poté, co se objevily lehké kamery, bylo možné experimentovat více i s tvůrčím přístupem. Kamera se snáze dostala do intimní zóny sociálního herce, zvuk mohl být bez větších obtíží zaznamenáván synchronně. Reakcí na to byl přirozeně styl usilující o zachycení větší míry skutečnosti. Detail, moment, jednotlivost, všednost, blízkost byly přijímány s nadšeným potleskem.

Byl to odklon od předchozích filmů, jejichž obsah byl do velké míry vysvětlován ex post. Záběry se stávaly samonosnými. Ideálně žádné vyšperkování hudbou, režisérovými vstupy, zaranžovanými situacemi, překombinovaným střihem… Krása jednoduchosti formy, krása jednoduchosti sdělení, krása jednoduchosti interpretace? Pokud se najednou divákovi předložily záběry bez vysvětlení, návodu, ukazatele, který by sděloval proč, jak, kam, kdo, … bylo porozumění opravdu snazší? Není syrově podaná realita náročnější než ta, která je doplněna o jakýkoli rámec? Nejen dokumentaristé začali být fascinováni záběry na dění, jež divák vnímal autenticky, nikoli zprostředkovaně. Podobnými principy se nechal inspirovat třeba i Miloš Forman – momenty nicnedělání, trapnosti, nicotnosti a banality dával na odiv a byl za to obdivován. Voyerství ve své nevinné podobě.

Režisér nepozorovatel, režisér činitel
Současný (nejen) český autorský dokumentární film většinou neusiluje o skutečnost, nýbrž o autorské pojetí skutečnosti. Neboť pracuje s přiznanou subjektivitou. Jednoduché se stává v pojetí režiséra komplikovaným, banální se mění v náročné, neutrální v kontroverzní, jasné v nejednoznačné, intimní ve veřejné. Režisér odkazuje, manipuluje, spojuje, analyzuje, konfrontuje, paroduje, ilustruje, hodnotí, ale stále méně pozoruje. Film je jeho mentální mapou. Sleduje, kdo je pro něj podstatný a čím, jaký má k němu postoj, autor dokonce obhajuje svou práci na veřejných projekcích filmu. Nelze říct: „Viděli jste přesně to, co jsem viděl já. Nic víc v tom nehledejte.“ Tyto filmy naopak zobrazují režiséra, jenž často nezůstává u pozorování, ale velice rád koná. Je aktivním sociálním hercem a svou aktivitou zanechává otisk ve filmové skutečnosti, jež je pouze inspirována tou skutečnou skutečností. V tomto případě jde spíše o krásu komplikovanosti autorovy mysli.
Observace se objevuje méně a když už se objeví, její tichost bije do očí a poutá. Přitom dát sociálním hercům možnost zapomenout na to, že jsou objektem, otevírá prostor k tomu je opravdu vidět, nikoli pouze modelovat. Není to ale pouhá chiméra? Může člověk zcela zapomenout na přítomnost kamery, která na něj míří? A když už, může za dohledu kamery jednat, jakoby nebyla? Může herec před kamerou mluvit, aniž se cenzuruje, může se před ní pohybovat, aniž koriguje své pohyby, může před ní být tak, aby skutečně byl? Nebo je to jen marná snaha režiséra, který usiluje o tuto krásu jednoduchosti „zachycené reality“?

Zachytit skutečnost není v našich silách. ∞