Nadužívaná fráze, která se stává denním chlebem pro stále více lidí. Myslet si, že tyto výkřiky jsou jen příznakem aktivního a činorodého života, by byla hloupost.

Neustálý shon spíše svědčí o nedostatku organizačních schopností, zahlcené mysli a upřednostňování kvantity před kvalitou. „Nemám čas“ znamená, že ho mám stejně jako kdokoliv jiný (i můj den má čtyřiadvacet hodin), ale neumím s ním nakládat. Případně je to jen výmluva křičící „nechci“ anebo „nestojí to na žebříčku mých priorit“. Je to takhle jednoduché?

Beznadějně vyprodané projekce snímku Rychlost: Hledání ztraceného času na festivalu Jeden svět svědčí o aktuálnosti zvoleného tématu. Německý dokumentarista Florian Opitz se v něm rozhodl zachytit svůj boj proti časovému presu a snahu o uvolnění přeplněné hlavy. Jako spousta dalších lidí se též nemůže zbavit pocitu, že nezvládá tolik věcí, kolik by si přál. Nestíhá se věnovat rodině a je neustále něčím rozptylován. Jakmile si symbolicky odškrtne jeden úkol, vyskytne se několik dalších. Vydal se tedy hledat odpovědi do všech koutů světa, ptal se odborníků i lidí žijících v souladu s rytmem přírody. Hned zpočátku navštívil psychologa, který ho upozornil na fenomén syndromu vyhoření. Život ve spěchu, vnitřní neklid a neschopnost se soustředit gradují do stavu, kdy jedinec ztratí zájem o vše, co ho doposud bavilo, a veškeré činnosti se mu jeví jako náročné a nezvladatelné.

Vyvlečte se z časové smyčky
V dnešní době tak slaví velké úspěchy různé knihy, DVD a semináře o time managementu. I Opitz se na jeden takový vydal, ale získané informace ho nijak neuspokojily: Nikdo nemůže zvládnout všechno – důležité je zaměřit se na priority. Některých příležitostí je zkrátka potřeba se vzdát… Zjistil, co už dávno věděl.

Příčinou „nestíhání“ je v prvé řadě rostoucí počet možností, mezi kterými musíme volit. Je toho tolik, co můžeme dělat. Denně stojíme před novými rozhodnutími. Přemíra informací zahlcuje nejen média, ale i lidské vědomí. Mnozí se často podřizují touze vědět všechno co nejdřív. Vyhledávání na internetu se záhy mění v prokrastinaci a klikání z jedné stránky na druhou. Pomohl by digitální půst? Odloučení se od internetu a mobilu? Rozhodně by vzniklo více prostoru pro jiné činnosti, ale za všelék bych to nepovažovala. Je lepší dělat méně, ale pořádně. Nebýt celou dobu myslí u dalších restů, ale věnovat se právě vykonávané činnosti naplno. Hezká rada. Zavést ji do praxe už ale není tak snadné, jako ji vyslovit.

Peníze, nebo život
Fráze „čas jsou peníze“ má své opodstatnění. Čím více toho stihnete, tím více si vyděláte. Čím rychleji se plodina vypěstuje, tím více se jí prodá. Je to závod o čas. Každým dnem jsou dostupné modernější technologie, které by měly život zjednodušovat, ale spíše lákají lidi, aby se stali jejich otroky. A jak se lze pořádně soustředit, když je kolem tolik rozptylujících vlivů? Je pravděpodobné, že se brzy objeví na trhu léky legálně zvyšující výkon. A pokud budete chtít udržet krok se společností, kde se vše ponese ve zrychlujícím tempu, co vám zbyde jiného, než je použít?

Možná odstěhovat se do Bhútánu. Do země, která se jeví jako kontrast k honbě za penězi. Vláda se zde snaží uchovat ekosystém a vlastní kulturu a staví štěstí svých občanů nad ekonomický zisk. Zaměřuje se na tzv. ukazatel hrubého národního štěstí a na blaho občanů dohlíží dokonce k tomu určený ministr. Podobně příjemnou destinací bylo pro Opitze také Švýcarsko, kde s místní rodinou vyráběl sýr, a Chile, ve kterém trávil čas s multimilionářem zachraňujícím divočinu před korporacemi. Nikde však nenašel své místo. Necítil, že by tohle mohla být ta pravá cesta pro něj.

V zajetí času
Dalším pátráním na internetu Opitz objevil, že ideální možností, jak vystoupit z kapitalismu, by prý bylo stanovit základní příjem pro všechny. Lidé by pak nemuseli mezi sebou soupeřit a společnost by byla méně sobecká. Ale pracoval by pak vůbec někdo? Představa, že by toto pravidlo začaly vlády zavádět, se mi zdá opravdu utopická.
Možná i vy patříte k většině lidí pociťujících sílící nedostatek času. Žádného závratného a dech beroucího rozuzlení se ale v dokumentu nedočkáte. Mám ráda snímky, které se mi usadí v hlavě alespoň na pár dní. Že tenhle mezi ně patřit nebude, jsem tušila už asi v polovině. Pokud jako já nehledáte jen mluvení, které vám nic neřekne, ale konkrétní fungující rady, od filmu si raději nic neslibujte. Co mi tedy dokument přinesl? Jediné. Zjištění, že pokud jsem ho mohla zhlédnout až do konce, nemůžu na tom s časem být zase tak špatně. A jestli i vy přečtete tenhle článek až do posledního písmene, mám pro vás podobně radostnou novinu: Vy také ne!


Rychlost – Hledání ztraceného času
(Speed – Auf der Suche nach der verlorenen Zeit)
Německo, 2012, 97 min.
režie Florian Opitz