Pro běžného konzumního diváka, který si občas zajde do multiplexu, je celkově artová a nezávislá kinematografie velkou neznámou. Zvláště pak snímky, natočené třeba v zemích bývalého Východního bloku. Lépe na tom je takový divák, který s batůžkem na zádech objíždí filmové festivaly. Jeden z těch největších ve střední Evropě – Letní filmová škola v Uherském Hradišti – letos nabídl zcela novou sekci Terra Festivalis, která se věnuje festivalovým fenoménům posledních let. Jako první mapovala bulharskou kinematografii. Zde nabízíme výběr těch nejzajímavějších snímků.

Východní země jsou v oblasti kinematografie poslední dobou na vzestupu. Protože se valná většina takových filmů do běžné distribuce mimo zemí vzniku nedostane, za jakýsi parametr se považuje úspěch na světových festivalech. Například o rumunské nové vlně se začalo mluvit hned poté, co v Cannes vyhrál rumunský film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny režiséra Cristiana Mungiu. To bylo roku 2007. O necelých deset let později se děje podobný úkaz – Locarnský filmový festival vyhrává ponuré drama Bez boha, právě z produkce Bulharska. A ač toto označení nemají tamní filmaři rádi, začíná se mluvit o tzv. bulharské nové vlně. Právem – úspěch přibývá, povědomí stoupá.

Když z Bulharska, tak ze současnosti
Zatímco v Rusku se točí velkolepé válečné příběhy či Černobyl 2, v Bulharsku je primárním žánrem současné drama. Důvody to může mít dva: první je takový, že v největším rozmachu bulharské kinematografie (tedy v 50. letech minulého století) stihli Bulhaři zpracovat většinu důležitých historických událostí a tedy – by se museli opakovat. Druhým a velice podstatným bodem jsou peníze. Filmaři se potýkají s velkými finančními problémy, které ústí bohužel i ve velký odliv nadějných tvůrců a herců do zahraničí. To se však rozhodl zastavit režisér a pedagog Ivajlo Christov, který pro své žáky napsal film, aby se mohli uplatnit a zviditelnit.

Černobílý snímek Lůzři vypráví o osudech několika málo puberťáků z maloměsta. Mají velké sny, a o to menší možnosti je naplnit. Bydlí v zapadákově, kde kulturní událostí roku je příjezd podprůměrné kapely Kislorod. Hlavní hrdina musí získat lístky, protože je slíbil holce, kterou prostě musí mít. Důležité emoční momenty střídají až groteskní scény, které k černobílému materiálu skvěle sedí a vůbec nevyčnívají. Divák se pousmívá nejen nad příběhem, ale také nad sebou samotným, když až melancholicky vzpomíná na svoje mládí. Lůzři vykreslují bulharské maloměsto jako špinavou díru, kde se každý má špatně a sny už mají jen děti.

Úspěchy na mezinárodní scéně
Koprodukční drama Bez boha, které svým vítězstvím v Locarnu odstartovalo další úspěchy Bulharů na mezinárodní scéně, je příběhem sociální pracovnice, jež se zaplétá do nelegálního obchodu. Syrový snímek je studií lidské bezohlednosti, jejíž postavy bez života nehybně prostupují příběhem. Strnulost hereckého projevu se podobá tvorbě Roberta Bressona. Dlouhé (velice dlouhé) záběry na ženu strhanou životem nedoprovází žádná hudební stopa. Dá se tu mluvit také o jisté formě hyper­realismu, tedy až přehnané autentičnosti, která vlastně přestává být autentickou. To zmínila i samotná režisérka Ralica Petrovová.

Za zmínku stojí i taxikářské road-movie Na rozcestí etablovaného režiséra Stefana Komandareva, které se objevilo na festivalu v Cannes. Jedná se v podstatě o zhuštěnou mozaiku společnosti, ve které se potají otevírají témata, která rezonují současným Bulharskem.

Rekordmanem v počtu navštívených festivalů je však autorská tvůrčí dvojice Kristina Grozevová a Petar Valčanov. Ano, to jsou ti stejní, kteří letos s Otcem vyhráli Karlovy Vary. Za zmínku stojí i jejich předchozí filmy Glory a Lekce.

Ač tento snímek mezi výběr těch nejlepších rozhodně nepatří, je potřeba ho zmínit právě kvůli rozptylu bulharské kinematografie. Všemocný je neartový bulharský film režiséra Ilijana Dževelekova, který je orientovaný spíše na domácí trh. V podstatě nemá ani žádné parametry artového filmu, disponuje až naivním příběhem a formou, stylem i přímočarostí vyprávění se podobá klasickému kome­diálnímu dramatu dnešního Hollywoodu, čemuž přispívá i hudební dramaturgie. Ze zajímavého námětu o muži, který začne všude kolem sebe montovat kamery, se bohužel stává průměrná balkánská love story, která klasického diváka neurazí, ale ve festivalovém výběru je umístěna nešťastně.

Faktem bohužel je, že Bulhaři zůstávají ve stínu rumunské nové vlny, ač mají oba státy hodně co nabídnout. Pokud jste příznivci tlumených barev, těžkých životních příběhů, odporných panelákových džunglí anebo prostě chcete zkusit něco nového, můžete například v dubnu navštívit pražský Festival bulharských filmů.

text: Jakub Kos