Dokument Stále spolu má k vyprávění o ideální rodince opravdu daleko. Ani se nějak více nezabývá alternativními způsoby života. Celý film je především portrétem rodiny žijící střídavě v maringotkách na louce uprostřed Šumavy a v karavanu ve Španělsku.

Matka Simona, otec Petr a jejich devět dětí umožňují divákovi, aby nahlédl do jejich životů. Režisérka Eva Tomanová se seznámila s rodinou Mlčochových již dříve a nejsou to první záběry, které s nimi natočila. Věnovala jim několik minut v dokumentu o domácím vzdělávání a ještě při dvou dalších příležitostech. Přesto ji rodina nepřestala fascinovat, a tak se rozhodla věnovat jim prostor celovečerního snímku.

Ačkoliv se Tomanová označuje za nestranného pozorovatele, je těžké posoudit, nakolik jím opravdu je. Z rozhovorů s ní vyplývá, že při prvních natáčeních s rodinou měla dojem jakési idylky, který se jí po čase začal pomalu rozkládat. Avšak natáčení bylo jistě ovlivněno přísnou rukou Petra, který je dokonce v titulcích uveden jako jeden z kameramanů, a částečně tak ovlivňoval i natočený materiál. Není podepsán jen pod některými kamerovými záběry, ale jeho otisk je patrný v celém snímku, kde působí velice dominantně a vše se točí kolem něj. Jako kdyby snímek vnímal jako prezentaci sebe sama a svých výchovných postupů a názorů na svět. Ostatní členové rodiny v dokumentu moc prostoru nedostávají, a pokud ano, většinou to vypadá, jako by byl Petr někde opodál a hlídal, aby měl celou situaci pod kontrolou.

Třebaže jsou krásné idylické záběry dětství stráveného v přírodě, plného svobody a her, pro starší „děti“ podobný život už tolik naplňující není. Ačkoliv do kamery tvrdí, že se cítí být šťastni, jejich výrazy o tom nevypovídají. A tak je celý dokument jen takovým okem „Velkého bratra“, které ovšem nezabírá vše, co by mohlo být podstatné, ale jen určité pravidelné rituály v rodině Mlčochových. Vše jsou jen kusé útržky prožívaných okamžiků, ale dokument nejde skutečně do hloubky. Tomanová se nevyptává, proč se Mlčochovi rozhodli pro takový život, jak jsou úspěšné děti u přezkoušení (i když na to si divák může udělat názor sám, během scén s učitelkou), děti nemluví o tom, co se jim na takovém životě líbí a co jim chybí. Vlastně většinou vůbec nejsou schopné se nějak souvisleji vyjadřovat. Když už něco říkají, tak spíš jen slepě papouškují názory svého otce, aniž by bylo jasné, zda jim opravdu věří, nebo zda mají jen strach je nesdílet.

Vládce a jeho poddaní
Petr sám sebe nazývá „profesionálním otcem“ – tedy otcem z povolání. Avšak chce vytvářet své vlastní kopie, nikoliv svobodně a samostatně myslící jedince. To, že má devět dětí, vidí jako svůj přínos pro společnost a očekává od státu, že ho v této úloze podpoří poskytováním sociálních dávek. Jestli mu to nepřijde v rozporu s „návratem k přírodě a uznávání tradičních hodnot“ a jak své chování ospravedlňuje, o tom se nezmiňuje. Mnohem více informací lze vyčíst z rozhovorů s Tomanovou a je velká škoda, že se neobjevují přímo v dokumentu. Můžete se například dočíst o tom, že Petr vlastní notebook, komunikuje emailem a jeho starší děti jsou majiteli mobilních telefonů. Další obrázek o rodině Mlčochových je možné si udělat při zhlédnutí starších reportáží, které jsou k nalezení na YouTube.

Tou nejzákladnější hodnotou, kterou uznávají, je prý rodinná soudržnost, důraz na trávení společného času a podobně. Těžko říct, jestli by si starší kluci nedokázali představit příjemněji strávené chvilky. Není jasné, jaký mají skutečně vztah k otci, zda ho opravdu respektují nebo jestli někdy nemají chuť ho „svrhnout“ a vymanit se z jeho nadvlády. Dokument vyvolává mnoho otázek, ale odpovědí příliš nedává. Nezjistíte, nakolik je rodina izolována od ostatní společnosti, jak často se stýkají s dalšími lidmi, zda mají děti kamarády mimo rodinu. A ačkoliv na první pohled vypadají děti pro dnešní společnost naprosto nepoužitelně, pořád existuje možnost, že nejsou tak úplně asociální, ale ten dojem vzniká třeba jen z ostychu před kamerou.

Ačkoliv Petr se Simonou možná chtěli pro své potomky jen to nejlepší, není život, který jim připravili, ani trochu ideální. Jsou vychováni tak, že dovedou fungovat pouze v naučených vzorcích a situacích, ale nebyli by schopni obstát v běžné společnosti. Všichni členové rodiny jsou podřízeni vedení otce, žijí pod jeho nadvládou a nemají prostor pro rozvoj vlastní individuality. Jsou jen poslušnými ovečkami a museli by vyvinout obrovskou vůli, aby byli schopni se z těchto rodinných pout vymanit a opožděně se snažit naučit sociálním dovednostem, potřebným pro přežití ve městě. Film má i přes všechny své nedostatky jeden velký klad, a to, že se mu povedlo vzbudit vášnivé diskuse a vcelku rychle si najít své přívržence i odpůrce. ∞


Stále spolu
režie Eva Tomanová
ČR, 2014, 75 min.