Pátek osmého ledna, 16:00, kino Světozor: „Dva lístky na Zkázu krásou.“ Bohužel, je vyprodáno. „Prosím?“ Do začátku představení zbývají dvě hodiny. Někdo mi klepe na rameno. „To je vyprodáno?“ Poklepání na rameno. „Počkejte, ona je ta Třeštíková vyprodaná?“ Poklepání na rameno. „To už nejsou žádné lístky?“

„Ani dva? A na zemi sedět nemůžeme?“ dotazuje se u okénka starší žena. „Nebo můžeme stát.“ Čekám, jestli dodá „nebo můžeme stát přede dveřmi na jedné noze a jenom poslouchat,“ nestalo se. Zklamaně odchází a frontou před pokladnou putuje zpráva o vyprodané Třeštíkové… Vyprodaná je i Lucerna.

Tentýž den, 20:30, Bio Oko: Usedám, sál je úplně plný, o sedačku se takřka dělím s velkým neznámým mužem.

Silná žena se silnými náměty
Jen málokomu se v oblasti dokumentárního filmu daří vyprodat sály několika pražských kin v tentýž večer. Zcela jistě tomu dopomohla i vlna zájmu, kterého se v současné době dostává hlavní postavě dokumentu Lídě Baarové, její příběh je zpracován i formou hraného filmu, jenž je v kinech právě k vidění. Zároveň je třeba přiznat, že Třeštíková v nevelké české produkci skutečně vyčnívá. Cyklus Manželské etudy, filmy jako Marcela, René nebo poslední Mallory představují její nezaměnitelný autorský styl. Režisérčino dílo obvykle reprezentuje takzvaný časosběrný dokumentární film, o němž v nedávné době napsala společně s manželem Michaelem Třeštíkem i knihu. V ní principy natáčení popisuje na konkrétních příkladech své tvorby.

Dokumentaristka sbírá plody své práce opravdu se značnou časovou prodlevou. Málokdo si možná uvědomuje, jak náročné musí být pro tvůrce sbírat materiál, o němž ví, že bude plně využit až v nedohlednu. Rozhovor s Baarovou natočený roku 1995 režisérka využila v televizním snímku Sladké hořkosti Lídy Baarové, ve Zkáze krásou pak tento materiál využívá opět s časovým odstupem a doplňuje ho o další záběry z filmových archivů. Z klasické časosběrné tvorby se ale dokument zcela vymyká.

Byla jsem účastna několika diskuzí s tvůrkyní a vždy se objevovaly otázky, jak režisérka zvládne nezasahovat a sledovat utrpení protagonistů filmu. Jen silná osobnost se dokáže věnovat citlivému zobrazování životů jiných, kterým se nežije většinově dobře, tedy spíš se jim žije opravdu špatně. Třeštíková neopustila téma vrtkavosti lidského bytí ani tentokrát, její podobu však nezkoumá pouze za vlastní přítomnosti, ale především skrze materiál, jejž zachytili jiní. Není tedy jako obvykle přímým svědkem a posluchačem, ale posluchačem a sběratelem stop.

Milujem to, co ztrácíme
Na svém novém filmu spolupracovala s Jakubem Hejnou, který se na autorčiných předchozích snímcích podílel jako střihač. Film o Baarové pracuje s významovou hodnotou střihu do větší míry i s ohledem na to, že se opírá o archivní záběry. Hlavní linkou je rozhovor, jejž vedla Třeštíková se stárnoucí herečkou v devadesátých letech v jejím bytě. Baarová s fialovými očními stíny na vrásčité tváři vypovídá třesoucím se hlasem zážitky ze svého života a s až zarážející jistotou sama sebe občas charakterizuje slovy jako „Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent.“

Značná pozornost je přirozeně věnována období největší filmové slávy Lídy Baarové, kdy se začala stýkat s Josephem Goebbelsem. „Byla jsem do něj zamilovaná, nebo možná do jeho lásky.“ Pokuřující žena odpovídá na otázky jako „Jaký byl Goebbels vlastně člověk? Byl chytrý? Myslíte, že byla některá z vašich dramatických rolí tak dramatická jako váš život?“ Její výpověď je doplňována nejen záběry z jejích filmů, ale i těmi dobovými, ukazujícími například velkolepé prostory Barrandova, kde se tehdy scházely všechny významné osobnosti filmu. Jako slovní doprovod je využíváno citací z knih, které se životu filmové hvězdy věnovaly. Hlas patří Aleně Šislerové, bývalé biochemičce, jejíž hlas si prý tvůrci vyhlédli v čínském bistru.

Zatímco v začátku dokumentu působí skládání materiálu, navíc doplněného o hudbu, zdařile, v následujících částech je toto „lepení“ v některých místech příliš násilné a v dalších je snaha o ilustraci toho, co Baarová vypráví, natolik urputná, až doslovnost zaráží. Příkladem jsou momenty, ve kterých herečka vypráví o zážitcích s Goebbelsem – o tom, jak s ním poslouchala gramofonové desky, a objevuje se záběr gramofonu. Když popisuje, jak zdrcující pro ni byla nemožnost se s Goebbelsem vídat, objevuje se úryvek z jednoho z jejích filmů, v němž oděna v černém sestupuje s tragickým výrazem ze schodů. Tedy uvozovky, podtrženo, vykřičník a ještě jednou dokola.

Jakub Hejna k zvýšení dramatičnosti využívá i střet záběrů s původně odlišným obsahem, po spojení ale mířících stejným směrem. Nejvýrazněji se tato metoda uplatňuje, když jsou vedle sebe poskládány části z filmu s Lídou Baarovou a do toho jsou vkládány obrázky hajlujících davů a další momenty dokumentující vzestup nacismu – život herečky se tak proplétá s dějinami; stejně jako v období komunismu, kdy se stala oficiálním nepřítelem státu.

Film je v podstatě postaven na odpovědích získaných z rozhovoru režisérky s filmovou hvězdou, které jsou obohaceny o zajímavé materiály, jež se autorům podařilo získat z různých zdrojů a které podtrhují dramatičnost některých období významných nejen pro život herečky, ale ovlivňujících celý svět. Baarová není dokumentem nijak hodnocena ani souzena, byl jí dán prostor otevřeně mluvit k tématům, s nimiž je spojována. Ostatně tak, jak to má Třeštíková ve zvyku – nekritizovat, nesoudit, neadorovat, ale s pochopením naslouchat. ∞


Zkáza krásou
režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna
Česká republika, 2015, 94 min.