Většina informací o pedofilech, předkládaných v médiích, je součástí reportáží, v nichž se automaticky klade rovnítko mezi slova pedofil a delikvent. Dokument Danielův svět je jejich protipólem.

Námět pro svůj celovečerní filmový debut získala režisérka a scenáristka Veronika Lišková od producenta Zdeňka Holého. Ten ji přivedl na myšlenku natočit portrét pedofilního člověka, který nikdy neublížil žádnému dítěti. Vzhledem k tabuizování dané problematiky mladí pedofilové často tápou ohledně své orientace a bližší informace jim poskytnou servery, kde se sdružuje pedofilní komunita. Tam se jim dostane první podpory a rad, jak se vyrovnat se svými sklony a jak se snažit zvládat takový život.

Lišková se na tyto webové stránky zaregistrovala a začala skrze ně komunikovat s jejich návštěvníky. Po dlouhém pátrání se jí konečně podařilo najít někoho, kdo by se nebál pod svým vlastním jménem a nemaskovaný vystoupit před kameru. Pětadvacetiletý Daniel, student literární akademie, účastí na snímku navázal na svůj literární coming out. Film ho představuje jako osobu trpící netypickými a hlavně společností netolerovanými sexuálními preferencemi a zároveň jako obyčejného zamilovaného kluka, jenž chce trávit čas s osobou, kterou má rád a které by nikdy nechtěl ublížit.

Tou osobou je šestiletý chlapec Míša. Daniel se přátelí s jeho rodiči, a tak má možnost se jednou za čas s Míšou vídat. Tato setkání ovšem režisérka divákovi nezprostředkovává. Daniela zčásti natáčí v jeho bytě. Nepříliš zajímavé záběry slouží spíše jako obrazový podkres k Danielovým slovům, která průběžně nahrával na audio rekordér. Nahrané sekvence pak zasílal k poslechu a vytřídění režisérce. Bohužel ze záznamů až příliš vyznívá Danielova vášeň pro divadlo. Jeho přednes je přehnaně dramatický a vnucuje divákovi myšlenku, že Daniel je vlastně tak trochu exhibicionista, který se velmi rád poslouchá.


Komunita nešťastně zamilovaných
Natočené situace vznikaly ve vzájemném dialogu režisérky s Danielem. Většina rozhovorů neměla přesně daný rámec a režisérka je nechala samovolně plynout a čekala, co vznikne vzájemnou interakcí. K nejzajímavějším scénám patří Danielův rozhovor se sexuologem, který mu na základě testu potvrzuje pedofilii a hovoří s ním o jeho budoucnosti. Pokud Daniel nechce spáchat trestný čin, je nucen odžívat si celou svou sexualitu jen ve fantaziích, případně zvolit možnost chemického tlumení. K dalším zajímavým pasážím patří Danielovo setkání s ředitelem festivalu Prague Pride. Podle slov režisérky nebyl Czeslaw Walek zpětně rád, že se ve filmu objevuje. Na první pohled je patrné, že konfrontace s Danielem jej uvádí do rozpaků, těžko hledá jednoznačné stanovisko a neví, jak se postavit k otázce, zda jsou pedofilové vítáni na pochodu sexuálních menšin. Naopak jedním z nudnějších a dle mého názoru zcela zbytečných momentů je Danielova návštěva matky. Diskuse o škole a nevypraném prádle měla možná za cíl ukázat Daniela jako obyčejného kluka, řešícího běžné věci, místo toho však spíše rozmělnila divákovu pozornost.

Přesto hodnotím vznik dokumentu velmi kladně. Oceňuji režisérčinu snahu uchopit citlivě tak choulostivé téma a především pak odvahu, s níž je odhodlána čelit nařčením, že se snaží udělat z pedofilie normální, tolerovanou sexuální orientaci. Na promítání snímku jsem šla s obavami, zda nepůjde jen o pouhý výkřik, jehož cílem je zviditelnit se kontroverzním tématem a prvoplánově šokovat. O režisérčiných záměrech mě přesvědčil nejen sám dokument, ale i diskuse po projekci. Musela jsem obdivovat, s jakou pohotovostí a jak rozumně dokázala Lišková odpovídat na všechny otázky. Cílem jejího snímku opravdu není učinit tuto sexuální orientaci společensky akceptovanou, ale režisérka chce jeho prostřednictvím otevřít toto tabuizované téma. Ukázat, že pedofil nemusí být nutně delikvent obtěžující děti, ale může se jednat o bezúhonnou osobu, prožívající své touhy a lásky netělesně. Domnívá se, že komorně pojatý Danielův portrét by mohl být vnímán i jako pozitivní vzor pro ostatní pedofily. Svá tvrzení opírá Lišková i o údaje uváděné ve filmu. Podle statistik totiž devadesát procent pedofilů nikdy své touze nepodlehne. Většinu sexuálně motivovaných činů páchaných na dětech nemají na svědomí pedofilové, ale především ti, pro něž jsou děti snadnou kořistí.

Tak trochu divná podoba citu
Věřím, že tento dokument, který získal diváckou cenu na MFDF Jihlava a promítal se i na Berlinale, by si za několik let zasloužil další pokračování. Stálo by za to ukázat, nakolik změnil zúčastněným život, jak se vede Danielovi, zda je stále schopen se ovládat bez pomoci léků. Uvítala bych, kdyby pokračování zodpovědělo otázky, do jaké míry zasáhl dokument do života malého Míši, v případě, že se dozvěděl pravdu o svém kamarádovi Danielovi. Jak reagoval okruh jeho známých? Nevyčítal někdo Míšovým rodičům, že umožňují pedofilovi kontakt s jejich dítětem?

Rozhodně se jedná o nosné neotřelé téma, jemuž by neškodilo další zpracování. Ukazuje pedofilii po té stránce, jakou před vás ještě nikdo nepředložil. Při jeho zhlédnutí budete moci odhalovat své niterné předsudky a přemýšlet o tom, jaké jsou hranice tolerovatelnosti pedofilie. Je možné, aby se pedofil kamarádil s dítětem? Aby s ním, třeba i za přítomnosti jiné dospělé osoby, trávil čas? Nebo se nutně musí veškerému kontaktu s dítětem vyhýbat? A i přesto, že se označujete za liberálního humanistu, umožnili byste Danielovi setkání se svým vlastním dítětem? Dokument nevnucuje žádná stanoviska, pouze nastiňuje jiný pohled na pedofilii a naznačuje, že pedofilie není jen touha, ale i cit. Pokud má pedofil velkou schopnost sebereflexe a odhodlání ovládat své touhy, neměl by být ihned odsuzován, naopak by mu měla být poskytnuta odborná i lidská pomoc. Jedno je totiž jasné. To, že se člověk narodí jako pedofil, si sám nevybírá. ∞


Danielův svět
režie Veronika Lišková
ČR, 2014, 75 min.