Pokud hledáme vlastní identitu, musíme se obrátit i k vlastní minulosti. Jít zpět po drobcích, které jsme cestou zanechali. V hudbě to znamená chápat vlastní kořeny a čerpat z nich. Snažit se s jejich pomocí stvořit něco osobitého. Jaké jsou ale naše národní – hudební – kořeny?

Čím dál tím více mladých kapel se snaží vidět dál než jen před dveře nejbližšího klubu a hledá svou vlastní muzikantskou tvář. Ve Velké Británii, kde spousta začínajících kytarových skupin jede po inspirační lince Beatles – Oasis (Blur) – Radiohead, jsou hudební kořeny vcelku jasné. Většina tamějších kapel se je snaží v rámci vlastních možností obohatit svou kreativitou, což se někdy daří více (Arctic Monkeys) a někdy o něco méně (The Enemy). Pokud se česká kapela snaží zaměřit na vlastní kořeny, které by vycházely z našeho muzikantského podhoubí, má situaci o něco těžší. Leč i u nás vznikla řada nezapomenutelných nahrávek. Například Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo je jedna z našich nejlepších desek vůbec. K nahrávkám tohoto typu nám ovšem chybí určitý vztah. Buď je neznáme, nebo je známe, ale jsou nám tak nějak jedno, protože ve své době neměly možnost vyniknout a dostat se tak alespoň zčásti do kulturního podvědomí – stát se symbolem doby.

Hledání a popasování se s vlastními hudebními kořeny měl v úmyslu i projekt Jiřího Buriana, známého především z kapel Southpaw a Republic of Two, nazvaný Bohemia. Burian si v něm vytyčil nemalý cíl: předělání lidových písní do moderního zvuku. A ač byl projekt přijat rozporuplně, má své nesporné kvality. Jednotlivé písně musí člověk vnímat jako samostatné subjekty a dávat si je do kontextu s klasickým pojetím lidové tvorby velmi opatrně. Je potřeba ocenit Burianovu odvahu pustit se na tenký led, kterým se dá snadno propadnout na nejhlubší dno. Hledání vlastní hudební minulosti se evidentně stává v našem prostředí o něco obtížnějším.

Když člověk slyší kapely ze Skandinávie či Islandu, většinou je rychle pozná. Zasněná atmosféra odrážející tamější přírodu. Jak by ale měla znít píseň, aby si člověk řekl, že je to nahrávka z Čech? Možná jsme svou geografickou polohou předurčeni k tomu, aby se v nás i v naší hudbě míchala řada stylů a žánrů. Máme v sobě něco z romantických skladatelů a lidové hudby. Nebo nás nejvíce oslovuje folk a Nohavica s Krylem.

Svou vlastní cestou jdou zástupci labelů Indies Scope či Máma mrdá maso. Díky nim se do popředí dostávají skupiny, jež se snaží vytvořit osobitý zvuk. Mezi nejvýraznější zástupce zmíněných labelů patří Kieslowski, Planety, Zrní, Bratři Orffové, Lenka Dusilová s Baromantikou či Ille. Díky těmto kapelám dostává alternativní scéna osobitý zvuk. Všechny tyto skupiny spojuje fakt, že vytvářejí nahrávky, jež dýchají místem svého vzniku. Pro Orffy, Zrní a Baromantiku je typická návaznost na místo (Krnov, Kladno) a zasněná atmosféra. Pro Kieslowski s Ille zase minimalismus ve spojení s písničkovou formou skladeb. U výše zmíněných je tak zajímavé spojení zahraničních hudebních vzorů s vlastní osobitostí.

Iva Bittová či kapela Zrní v sobě mají kombinaci lidové hudby s tou moderní, a mohou tak být bráni jako interpreti, jež jsou jaksi nejblíže „českému“ zvuku. Odpovídají tak na otázku, jak se přiblížit v moderní hudbě místům, která budou určitým způsobem asociovat naše muzikantské kořeny a stejně tak i zobrazovat hudební současnost. ∞