Pěknou kytici tenkrát uvázal pan Baudelaire. Svazek neuvadl, naopak časem ještě vynikla krása tohohle pugétu, který, byť vydává mrtvolný puch, vábí mraky motýlů.

Pokud hledáme vlastní identitu, musíme se obrátit i k vlastní minulosti. Jít zpět po drobcích, které jsme cestou zanechali. V hudbě to znamená chápat vlastní kořeny a čerpat z nich. Snažit se s jejich pomocí stvořit něco osobitého. Jaké jsou ale naše národní – hudební – kořeny?

Člověk již překročil svůj stín. Hlavním tématem dneška už přestalo být maximální ovládání svého okolí, ale stalo se jím naopak zachování alespoň minima nedotčeného prostředí, toho původního. Tyto tendence se dnes začínají objevovat i v umění. V Colloredo-Mansfeldském paláci vystavuje Adam Vačkář věci, první i ty poslední.

Kořen představuje cosi jako základ. Kořeny nás mohou léčit i otrávit. A to jak v konkrétním (materiálním), tak v přeneseném smyslu. Traumatické zážitky z dětství jsou například příčinou mnoha neuróz. Když máme kořeny v bahně, znamená to ale nutně, že v bahně prožijeme celý život? Určitě ne. Takový leknín nebo lotos koření v bahně. Na hladině však můžeme obdivovat krásné květy.

Když se řekne Praha, nejdříve se mi vybaví procházky dlážděnými ulicemi, osvětlené pouličními lampami, tiché odbíjení kostelního zvonu a šum Vltavy. Pak mi hlavou problesknou vzpomínky na Petřín a sedmičku bílého, pohled na stromy obsypané květy a smích lidí. Útěk do zeleně před každodenním městským stresem, to je balzám na duši jako žádný jiný!

Listopad se nechává po letních měsících slyšet mnohem hlasitěji a v kombinaci s ranními mlhami a klesající teplotou o sobě dává intenzivně vědět.