„Slyším, jak se lidé zdraví »ty vole«, a rozhodla jsem se to předělat na »ty vůle«, aby bylo jasné, co v sobě máme nejcennějšího, abychom si to každým pozdravem uvědomili.“

Jana Kratochvílová předběhla dobu mílovými kroky a její výroky mohou být zaměněny za ty z úst proslavených duchovních mistrů. Přesto je její existence pozapomenutá. Z paměti ale nelze vymazat charakteristicky nakřáplý hlas. Stala se českou láskyplnou Lady Gagou, která se na jevišti objevila o třicet let dříve. Jana je nezkrotitelným živlem, jdoucím nevyšlapanou cestou, zákonitě tak občas zaškobrtnoucím. Vpasovat ji do škatulky se nepodařilo normalizačním cenzorům ani manažerům mezinárodních vydavatelství.


Poselství světla a lásky
„Probuďte se, vždyť jsme jenom hologramy. Ve skutečnosti jsme čistá energie. Harmonie. A hudba má sílu, dokáže léčit. Takže my vám teď zahrajeme, v čem nám je dobře.“

Koncert, na kterém jsem byla, se konal 14. března v rámci cyklu Rebelující dámy české hudby. Sál Městské knihovny evokující vlněné sukně a ondulace, kabelky v klíně a svetříky ke krku byl v ostrém kontrastu k Janině energii. O to víc vynikla a prostor si po pár písních zcela přivlastnila. A většinu publika s ním.

Kapela Iluminatica hrála ve složení tři až čtyři bubeníci a tři až dva kytaristé. Uprostřed Jana Kratochvílová, ta, která často mění jména i vizáž, ale nikoliv názory. Pro někoho jsou nepochopitelné. Ale co je nepochopitelného na přání: „Ať nás všechny provází do nové éry našeho putování po zemi láska-síla-zdraví-víra!!!“? Je její sebeprezentace opravdu tak nestravitelným soustem i po více než dvaceti letech?

Historie se opakuje
Roku 1983 bylo Janě Kratochvílové doporučeno nevracet se z festivalu v Dublinu. Bylo jí vytýkáno, že zpívá příliš vysoko, příliš hluboko či příliš chraptivě nebo že jí ve videoklipu necudně povlávají či příliš svítí vlasy. Pravdou je ale spíše skutečnost, že její přirozená upřímnost hraničící s výstředností byla pro cenzory nestravitelná. Dnes „jen“ odchází pár lidí z publika a o Janě se píše vždy s přídomky šílená, výstřední, extravagantní, z jiné planety, vesmířanka… Jako by nedokázali vnímat, co říká, a soustředili se jen na její styl oblékání.

Od roku 2003 se začala do Čech opět vracet, pravidelně tu koncertuje se svou kapelou Iluminatica s písněmi Světla a Lásky. Přes svůj metalový háv takové opravdu jsou – a fakt, že Jana Kratochvílová vždycky tíhla k rocku a metalu, nelze zastřít a na jejím poselství to nic nemění.

Okamžitismus
Jana žije stylem, který si pojmenovala okamžitismus. Tedy žije tady a teď. Své myšlenky a vize předávala v proslovech mezi písněmi a tyto okamžiky byly z celého večera nejzajímavější. „Víte, není potřeba bořit. Vždyť všechno, co jsme vytvořili, můžeme také odtvořit,“ nebo „Rozhodla jsem se zrušit smrt. Napříč všemi náboženstvími. Takže tahle píseň zruší smrt.“ A v momentě, kdy monolog trval již příliš dlouho, její spoluhráč a životní partner Jiří Hrubeš začal bubnovat a Jana profesionálně přešla od promluvy do zpěvu.

A já bych zde ráda přešla od popisu k pozvání na koncert. Janu lze jen těžko slovy zachytit a ona si je toho vědoma, neboť často mění svá jména, tedy svou definici. Janu je lepší prožít naživo.


18. 5. festival Dvě rychlá kola 2013
Žítková – Starý Hrozenkov