Láska je tam, kde ji nejmíň čekáš. Třeba v metru, kde naproti tobě sedí bloncka, kterou jsi už jednou viděl na stejné trase, akorát opačným směrem. Tenkrát se vedle ní skvěl týpek, nesmělý sympaťák v kapuci, a nějak bylo poznat, že je to pár.

„Slyším, jak se lidé zdraví »ty vole«, a rozhodla jsem se to předělat na »ty vůle«, aby bylo jasné, co v sobě máme nejcennějšího, abychom si to každým pozdravem uvědomili.“

Nad městem se převaloval soumrak smíchaný se smogem a postupně zakrýval všechny odhozené vajgly a psí výkaly v ulicích. Vladimír odlepil oči od obrazovky počítače a zadíval se z okna.

Prskala mi do obličeje. Krční tepny vystouplé, celá rudá v tváři. Spílala mi, ponižovala mě, nadávala mi tím nejhrubším způsobem. Byli jsem v divadle, ona herečka, já divák. Naše role byly jasně dány. To, co říkala, tak nemyslela nijak osobně, její role si to žádala. Já všechno pokojně přijímal, neměl jsem jí to za zlé. Ani jí jsem to nemohl mít za zlé. Ona je herečka, já její posluchač. Jsem její figurka, která si nechá cokoliv líbit, jakkoliv ublížit a pak jí za to ještě zatleskám.