Lze vstoupit do autorského světa druhého, aniž bychom se vzdali vlastního? Alessandra Svatek a Matěj Hrbek pojali svou první společnou výstavu Láska jako experiment s empatií, autorstvím i partnerskou spoluprací. V rozhovoru mluví o hranicích vzájemnosti, vědomé rezignaci na vnější kurátorský pohled i o tom, proč skutečné splynutí nakonec není cílem – a jedním z nejpodstatnějších projevů lásky může být právě zachování vlastní integrity.

Co se stane s autorským rukopisem, když jej dobrovolně vydáme druhému?

Artium by KKCG uvádí výstavu Láska, první společný výstavní projekt umělecké dvojice Matěje Hrbka a Alessandry Svatek.

Láska je tam, kde ji nejmíň čekáš. Třeba v metru, kde naproti tobě sedí bloncka, kterou jsi už jednou viděl na stejné trase, akorát opačným směrem. Tenkrát se vedle ní skvěl týpek, nesmělý sympaťák v kapuci, a nějak bylo poznat, že je to pár.

„Slyším, jak se lidé zdraví »ty vole«, a rozhodla jsem se to předělat na »ty vůle«, aby bylo jasné, co v sobě máme nejcennějšího, abychom si to každým pozdravem uvědomili.“

Nad městem se převaloval soumrak smíchaný se smogem a postupně zakrýval všechny odhozené vajgly a psí výkaly v ulicích. Vladimír odlepil oči od obrazovky počítače a zadíval se z okna.

Prskala mi do obličeje. Krční tepny vystouplé, celá rudá v tváři. Spílala mi, ponižovala mě, nadávala mi tím nejhrubším způsobem. Byli jsem v divadle, ona herečka, já divák. Naše role byly jasně dány. To, co říkala, tak nemyslela nijak osobně, její role si to žádala. Já všechno pokojně přijímal, neměl jsem jí to za zlé. Ani jí jsem to nemohl mít za zlé. Ona je herečka, já její posluchač. Jsem její figurka, která si nechá cokoliv líbit, jakkoliv ublížit a pak jí za to ještě zatleskám.