Laktační psychóza, Vylitá, Gangsta matka, Autostimulace, Etapy v životě ženy, Sebevražda, Perioda, Třídní sraz, Kráva, Nedostupná, Soft love. To jsou názvy písní, jež už nějaký ten pátek vyplouvají z napuštěného dřezu českých kuchyní. Témata, která mužskou část publika při sledování fotbalu a pití piva jen těžko napadnou, tak nakonec přece jen dorazí k jejich uším. Jedná se o boom, který má ještě co říct, nebo se již vyčerpal?

Emancipace je legrace, maminky musí být feministky a holky nám to řeknou natvrdo. Samozřejmě nemám rád šuplíkaření a nemíním strkat někoho do jedné přihrádky. Kubistická Žena s mandolínou z obrazu Juana Grise je pro mne ženou složenou z více úhlů pohledu tak, jako pojem „dívčí kapela“ a texty našich zpívajících dam. Jednotlivé hudební performance jsou výtvorem množství různorodých tvůrců, proto se neuškodí podívat, co se právě propírá pod gumovou rukavicí české hudební scény. Stereotypní přirovnání mi, prosím, omluvte, jsem totiž jen muž.

Snažím-li se dohledat aktuální a minulá česká dívčí hudební uskupení ventilující problémy života něžnějším pohledem, nacházím populární proud hudebních projektů typu K2, Holki, Black Milk, 5Angels, Diamond Cats, Pytel Blech, The Apples či LuŠteLa, které produkují velmi kvalitativně rozdílné hudební interpretace.

Jiným a pro mne mnohem zajímavějším bigbíto-pankově alternativním směrem se vydávají uskupení Panika, Dybbuk, Zuby Nehty, Papírové panenky a například V(|)bezdud (Pět pičí bez dud). Nejmladším proudem se pak jeví emancipující kuchyňský hop skupin Čokovoko a DIAkritika nebo zpěvaček Barbora Poláková či Léňa a Bára z Yellow Sisters.

Už zde ale narážím na problém, pojmy „dívčí kapela“ a „ženský pohled“ nejsou tak jednoznačné, jak jsou samy o sobě prezentovány. Do tvorby se totiž až podezřele často zaplétají muži. Pánové píšící texty nejen svým ratolestem, vytvářející podkresové sety či přímo držící hudební nástroje! Nemá proto smysl se uzavírat do zjednodušujících kategorií, a mnohem přínosnější se jeví odhalovat sdělení, která kapely skrze svá vystoupení a texty přinášejí.

Čokoláda není dia
Boom hnědooček, které sázejí na jednoduchou rytmiku a úderné glosy nejen o životě ženy, postihl snad každého, kdo tráví volné chvíle v sociálních pavučinách. Člověk se u toho baví, na koncertech zkontroluje holky na pódiu, dá si pár piv a odejde příjemně omámen domů. Některé chvilky jsou trapnější, jiné trefnější, ale s kamarády je nakonec dobře všude. O hudbu tu vlastně ani tak nejde, hlasový přednes je sporný, a tak zbývají jen texty. Naštěstí projekt dvou členek Yellow Sisters začíná dodávat i technickou kvalitu celkovému projevu tohoto trendu. Rýmy, asociace, narážky, příběhy a problémy ze života se objevují jako výstřely, jež napoprvé zasáhnou, vyloudí pobavený úsměv či donutí k rozvlnění svalů pod tlakem performativního koncertu zpěvaček. Každá další rána však pomalu směřuje k vyčerpání celého zásobníku. Dámy nechť si představí přirovnání s trháním lístků kopretiny. Vnímám-li tedy texty jako hlavní lákadlo, které mne má uspokojit, musím přiznat, že vlivem stylu dochází k určitému zacyklení. Ve svém důsledku si pak odnáším pocit slovních rytmických montáží. Princip kontrastu drsného zpěvu žen sice funguje jako spolehlivý magnet na obě pohlaví a rapování o těhotenství působí určitě cool, ale vlastně je smutné, že až tento přístup je schopen vynést problematiku takovýchto témat více na povrch. Na druhou stranu, kdo se někdy nesamouspokojoval, kdo nemyslel na sebevraždu nebo nebyl na třídním srazu?! Ne všechno jsou už tabu, o kterých se nemluví, a některé banality jsou spíše jen excentrická zábava. Což ovšem není někdy na škodu, že?! Je však dobré nezaleknout se stigmatických názvů a zaposlouchat se občas pořádně. Skrz řinčení nádobí je pak možné zaslechnout velmi zajímavé životní reálie, co na tom, že některé jsou dohnány do zbytečných krajností. Díky tomu se ocitám před pastelovým zrcadlem, které něco křiví, přebarvuje, ale i naprosto skvěle odráží. Z tohoto pohledu vnímám pro mne nejzajímavější tracky typu Laktační psychóza či Etapy v životě ženy, které mi pootevírají alespoň něco z toho, co nikdy nepoznám.

Divoké šroubky nebo matky?
Za povšimnutí stojí samotný styl, který se předhání v drsňáckých projevech, jistou agresivitou, parodující naivitou okořeněnou cizím slovem. Být hustá máma je tedy asi nejspíš moderní. Tak se projevuje boj proti stereotypu, jež se opět stává stereotypním. Dejme těm ušmudlaným fousáčům co proto, ať vidí, že nejsme žádná ořezávátka! Naprosto souhlasím, jenže pokud nejsem zrovna platonicky zamilován do hlavních hrdinek, tak si tuto hudbu doma bez podpůrných prostředků jen tak nepustím. Jedině snad v pokročilejším čase nějaké domácí youtube párty. Návštěva několika koncertů mne uspokojí natolik, že nemám potřebu v tom pokračovat.

Mám-li být upřímný, chápu touhu ukázat témata, která jsou potlačována, ale jako muž naprosto nedokážu zachytit jejich podstatu, vnímám je tedy hlavně jako nekonformní zábavu (což už možná taky není dávno pravda), která mne sice pobaví, ale nějakým hlubším způsobem neosloví. Působí to spíše jako ženský komunikační kanál, od kterého nevlastním požadovaný přijímač.