Co nás přitahuje na popových hvězdách? Je to ztotožnění se s interprety skrze texty, jež nám „mluví z duše“, nebo je to sexy obal, který se leckdy snaží zakrýt bezobsažnost? Nebo jde jen o dobře cílený marketing, jako když vám v reklamě nabízí nové boty?

Majitelé nahrávacích společností se snaží o kombinaci všeho výše zmíněného. A i když je pochopitelně rozdíl v idolech rockových a popových, „image“ bude vždy to, co bude daného umělce prodávat. U rockových hudebníků (ne, to nejsou Nickelback) je navíc, díky odkazu bluesových muzikantů, značná míra autenticity jednou z podmínek úspěchu. Syrovost či uvěřitelnost je vlastní jak starým bluesovým nahrávkám, tak skupinám a interpretům od Elvise přes Led Zeppelin a Nirvanu k White Stripes.

Proti tomu stojí populární mainstreamová hudba. Její tvůrci a lidé, kteří se na vývoji populární kultury podílejí, se snaží vyvolat v lidech pocit, že jejich pop-produkt, v tomto případě zpěvák či zpěvačka, má jistý punc jedinečnosti. Člověk se snaží si věci usnadňovat a to platí i pro hledání svého místa ve společnosti. Pokud nám někdo nabídne alternativu a zjednodušeně nám řekne, že tahle kapela, zpěvačka nebo kabát jsou to nejlepší, co můžeme dostat, snadno to odkýváme. Z populární hudby je produkt, jejž si idealizujeme. Snažíme se ho vidět světlejší, než ve skutečnosti je. Dokonalý odraz naší společnosti, v níž si čisté svědomí kupujeme na koncertě Live 8.

Ve skutečnosti jsou v tomto světě hudba a s ní spojené aktivity chápány jako zdroj značných příjmů, o nic víc nejde. Kdo se stane budoucí velkou hvězdou a kdo ne, čím dál častěji rozhodují moderní technologie. Aplikace Shazam, jež dokáže rozpoznat právě hranou skladbu během několika vteřin, v tom hraje značnou roli – jak uvádí Derek Thompson ve svém článku The Shazam Effect. Ve Spojených státech se zmíněný program začal používat při pokusech s novými písněmi v lokálních rádiích. Hudební vydavatelství nasadí do menšího rádia píseň od dosud neznámého hudebníka a čeká, jak na potenciální hit zareagují posluchači – rozuměj: v jaké míře tu danou píseň vyhledávají právě přes Shazam. I podle toho se poté ve vydavatelství rozhodnou, jaké písni dají šanci v celostátní relaci a jaké ne. Hudební podnikatelé se tak snaží, alespoň částečně, vykompenzovat ušlé zisky z klesajícího prodeje desek. Moderní technologie mohou být samozřejmě i prospěšné. Například Lorde by se zřejmě bez jejich pomoci nestala takovou globální hvězdou, jakou v současnosti je.

Příklad Lorde či zpěvačky Adele ukazuje navíc na zajímavý fakt, kdy se do popředí zájmu dostávají i interpretky, které nejsou považovány za klasické divy typu Rihanny či Kate Perry. Přesto právě Lorde i Adele jsou ty, jež zachraňují tvář současné mainstreamové hudby právě proto, že se s nimi může, díky jejich „obyčejnosti“, ztotožnit široká část posluchaček.

V poslední době lze rovněž sledovat zajímavou skutečnost: nejzářivějšími popovými hvězdami jsou takřka bez výjimky právě ženy. Jejich dominanci ve světě popu potvrdila loni na podzim skutečnost, že v americkém žebříčku Billboard (zahrnuje 200 nejprodávanějších alb ve Spojených státech) obsadily na několik týdnů ženské interpretky prvních pět míst. Nic podobného se za šedesátiletou historii hitparády nestalo. Jde o určitou formu emancipace, kdy se celospolečenské tendence odrážejí v pop kultuře jako celku. Hlavním cílem marketingových oddělení se tak díky tomuto stávají ženy, které budou svou zvyšující se finanční nezávislostí a celkově svým společenským postavením určovat, co v mainstreamu bude považováno za ideální.

Bude zajímavé sledovat, co přinese další vývoj populární kultury, jak se budou měnit naše představy o hudebních ikonách i v návaznosti na sílící ženský faktor. Již nyní to bezesporu přináší větší zájem o hudebnice, které jsou pro svou originalitu brány za budoucnost popové i rockové hudby. ∞