Ukazuje se, že mít zcela nespoutané, anebo naopak těsně sevřené poprsí má své výhody i nevýhody. A podprsenka je zatím nejlepším kompromisem.

Potřeba zahalovat, formovat a „uklidit“ prsa je pravděpodobně velmi stará, i když se těžko dokládá, protože tkaniny podléhají zkáze a málokdy se dochovají. Některé prameny uvádějí, že první podpory ňader, zhotovené z látky či zvířecích kůží, používaly před více než 5000 lety ženy některých germánských kmenů. Jak je doloženo v soudobém umění, ve starém Řecku ženy nosily mastodeton, neboli strofion. Mastodeton byl pruh látky, jenž se ovíjel přes prsa, aby zabránil jejich přílišnému a potenciálně nepříjemnému pohybu, například při sportu. Vedle toho strofion se upevňoval pod ňadra a měl za úkol především tvarovat. Ve starém Římě nosily ženy strophium, odvozené ze strofionu. Říkalo se mu také fascia pectoralis, tedy hrudní nebo prsní stuha, nebo fascia mamillaris.

Není jasné, zda podobný kus oděvu existoval ve středověku. Nosilo se především prádlo košilového typu. Je pravděpodobné, že i tehdy se ovazování praktikovalo, neboť některé oděvy z 2. pol. 12. století jsou tak úzce střiženy, že možná vyžadovaly těsné ovázání hrudníku a pasu. Nejranější zmínky o korzetu pocházejí ze 13. a 14. století, například v zápisech z anglického královského dvora z roku 1299 a záznamech o majetku francouzské královny z roku 1387. Siluety, které měl korzet vytvářet, se v průběhu dějin měnily – někdy se prsa zplošťovala, někdy zvýrazňovala, někdy sahal korzet do pasu, někdy až na stehna. V 17. století korzet dokonce nosili i muži (vosí pasy byly tehdy univerzální módou). Vždy ale šlo o součást garderóby, která stahovala hrudník a měnila tvar těla. Od 17. století se objevují první kritici korzetu poukazující na to, že škodí zdraví – svalstvo ochabuje a není schopno bez pomoci korzetu udržet páteř ve správné poloze, vnitřní orgány nejsou dostatečně okysličované a jsou náchylnější k onemocněním (například TBC).

Vývojové mezičlánky
Koncem 19. století dosahuje deformace ženského těla vrcholu. Vznikají sice stále nové druhy korzetů pro speciální účely, včetně těhotenských, jezdeckých a koupacích. Stejně ale stahují a neskýtají možnost přirozeného pohybu.

Ženské emancipační hnutí v té době sílí a brzy slaví významné úspěchy v boji za aktivnější roli žen ve společnosti. Větší činorodost vyžaduje pohodlnější, méně svazující oblečení. Korzet se stává překážkou v naplňování nového životního stylu.

Na přelomu 19. a 20. století se začíná na obzoru rýsovat podprsenka. Proti korzetu se staví stále více lékařů i někteří módní návrháři, třeba Paul Poiret, významný designér, který oblékal třeba Sarah Bernhardt či Isadoru Duncan. Ten sám sebe označoval za „osvoboditele ženského poprsí“. Jeho modely byly na svou dobu neobvykle uvolněné a nevyžadovaly nošení stahujícího prádla. Možná podprsenku navzdory svým prohlášením nevynalezl, ale určitě výrazně přispěl k jejímu vývoji.

Předchůdců podprsenky se v této době nezávisle na sobě objevuje celá řada, a to na obou stranách Atlantiku. Na Světové výstavě v roce 1900 v Paříži představuje mladá korzetiérka Herminie Cadolle poprvé vynález jménem corselet-gorge.

Současně se objevuje tzv. soutien-gorge, tedy v překladu „podpěra krku“ (obr. 11). Tento výraz se ve francouzštině pro podprsenku používá dodnes. V českém módním časopise Bazar z 16. 12. 1892 je zmínka o „prsospínce Sappfo“, snad první předzvěsti podprsenky v českých zemích. U nás vzniká hned několik zajímavých výrazů pro nový kus oblečení – kromě „prsospínky“ například „poprsní živůtek“ nebo „náprsní držadlo“. Roku 1904 řady proto-podprsenek rozšiřuje americká „brassière“. Tento výraz je trvale převzat do angličtiny, většinou se používá hovorové „bra“.

Zlatá léta
Jednoho večera roku 1913 mladá žena jménem Mary Phelps Jakob při přípravě do společnosti zavrhne obvyklý večerní korzet a s pomocí služebné si zhotoví lehkou, pohodlnou a pod šaty nenápadnou podprsenku ze dvou hedvábných kapesníků a stuhy. Vynálezem vzbudí zájem mezi svými přítelkyněmi. Rozhodne se tedy nápad zpeněžit a nechává si jej v roce 1914 patentovat (obr. 13). Po neúspěšné snaze prosadit se na trhu patent výhodně prodává americké firmě jménem Warner Bros Company (jde o pouhou shodu jmen se společností, která působí ve filmovém, televizním a hudebním průmyslu). Vzniká podprsenka, jakou známe dnes. V průběhu první světové války posílila pozice podprsenky v ženském šatníku – ženy musely zastat práci mužů povolaných do zbraně a korzet by jim v tom spíše překážel. Navíc ocel, z níž se dělaly vyztužovací prvky do korzetů, byla strategická surovina. Po vstupu USA do války roku 1917 apelovali američtí představitelé obrany a zbrojního průmyslu na ženy, aby si nekupovaly nové korzety, díky čemuž se ušetřilo 28 000 tun oceli.

Po válce bylo jednou z funkcí podprsenky hrudník zplošťovat, neboť byl v módě chlapecký tvar postavy. V roce 1927 přichází společnost Maidenform s podprsenkou, která poprsí podporuje, ale neomezuje, a zavádí systém rozlišení velikosti košíčků (označené písmeny A, B, C, D). Ve 30. letech jsou objemnější hrudníky opět v módě. Ženám s menšími prsy pomáhají vycpávky.

Nedlouho před druhou světovou válkou přichází vynález nylonu, ale jeho produkce je brzy rezervována pro válečné účely. Přírodní i umělé textilie, ocel a guma jsou nedostatkovým zbožím – padáky, zbraně a informační technologie mají přednost. Výrobci se soustředí na armádní zakázky, například společnost Maidenform vyrábí vestičky pro poštovní holuby.

Po válce přichází renesance odvětví. Ideálem krásy jsou plné tvary. Móda výrazného poprsí kuželovitého tvaru, která začala již před válkou, dosahuje bizarního vrcholu, nosí se „torpédovité“ podprsenky, v nichž každý prs vypadá jako „projektil nachystaný k výstřelu“.

V 60. letech se zrodila „push-upka“, která se ale stala populární až v 90. letech. Roku 1966 se stává známou modelka Twiggy se svou hubeností a dětskými rysy postavy a zakládá nový trend. V 60. letech se také můžeme setkat s tzv. „ne-podprsenkou“ („no-bra“), která je z pružného a průsvitného materiálu, takže vytváří provokativní dojem, že žena na sobě žádnou podprsenku nemá.

Mýtus ženské krásy
Koncem 60. let je v určitých kruzích módní podprsenku nenosit. Podprsenka se stává spolu s dalšími předměty, například podvazky, symbolem ponížení ženy. V bouřlivé atmosféře 60. let probíhají manifestace za práva žen. V roce 1968 při protestu během volby Miss Ameriky v Atlantic City v New Jersey dochází k vytvoření mýtu tzv. pálení podprsenek. Prádlo ve skutečnosti nebylo páleno, jen odhazováno na zem a do odpadkových košů. Známý mýtus byl vytvořen a stimulován médii jako silná a symbolicky nosná asociace na pálení povolávacích rozkazů při protestech proti válce ve Vietnamu. Bez ohledu na realitu se nálepka „paliček podprsenek“ stala častým označením aktivistek za ženská práva.

V průběhu dalších let byla řada snah o změnu vnímání a postavení ženy úspěšná. Přesto ale v roce 1991 vydává americká novinářka Susan Faludi knihu s názvem Backlash: The Undeclared War Against American Women (Zpětný úder: Nevyhlášená válka proti americkým ženám), kde tvrdí, že úspěchy v oblasti rovnoprávnosti pohlaví ze 70. a 80. let vyvolaly „protiúder“ patriarchální společnosti. Ta se snaží proces emancipace žen brzdit třeba tím, že v médiích šíří a podporuje negativní stereotypy spojené se ženami budujícími kariéru. Naomi Wolf ve své knize The Beauty Myth (Mýtus krásy) z roku 1990 vidí jako hlavní zbraň proti emancipující se ženě tzv. mýtus krásy. Muži a principem konzumu ovládaná společnost předkládá ženám nereálný obraz dokonalé ženy a vyžaduje, aby jej přijaly jako svůj vzor. Mýtus krásy v ženě vyvolá pochybnosti o vlastních kvalitách a negativní vztah ke svému tělu. Stává se jakýmsi náboženstvím, v jehož jménu je mnoho žen schopno koupit či podstoupit v podstatě cokoli. V 80. a 90. letech roste počet žen, které se rozhodnou pro zvětšení poprsí pomocí silikonových implantátů. Postupně vychází najevo, že tyto zákroky mohou být zdraví nebezpečné. Přestože v této oblasti došlo k velkým změnám a její bezpečnost vzrostla, je plastická operace prsou závažný zásah do organismu a může být provázena komplikacemi a zanechat trvalé následky. I když není podprsenka přímo jmenována, můžeme ji brát jako prostředek, který žena může využít k přetvoření svého vzhledu podle kritérií mýtu krásy. Konkrétním příkladem může být podprsenka Wonderbra. Ta je znovuobjevena v roce 1991 a brzy se stává hitem. Dodnes jde o jednu ze stálic na trhu. Určitě je její nošení menším zlem než rizika spojená s plastikami. Jednoznačně se ale podílí na procesu remodelace skutečné, přirozené a většinou nedokonalé ženy ve více či méně věrnou kopii současného tělesného ideálu. Stejně jako o plastických operacích, i o podprsence se říká, že spolu s ňadry pozvedává i sebevědomí. Nabízí se potom námitka, jestli není špatně, že je sebevědomí se vzhledem tak úzce propojeno, a postoj aktivistek, které odhazují podprsenku v symbolickém gestu nesouhlasu s tím, co reprezentuje, se může jevit jako stále aktuální. To je teorie. Jak ale vypadá praxe?

Výzkum na téma „Proč ženy nosí podprsenky?“

V rámci svého vysokoškolského studia jsem provedla výzkum, kterým jsem chtěla zjistit, jak vnímají podprsenku české ženy. Šlo o výzkum kvalitativní, tedy takový, který na malém vzorku zkoumá věc více do hloubky, nejde o žádné „sčítání lidu“. Ptala jsem se 21 žen věku 21–66 let (průměrný věk byl 33 let). Dvacet z těchto žen nosí podprsenku pravidelně, na druhou stranu dvě donedávna dokonce žádnou podprsenku nevlastnily (jedna ji nosí jen opravdu výjimečně). Třináct dotázaných uvedlo, že si nedovedou představit, že by podprsenku nenosily.

Jednou z věcí, jež mě zajímaly, bylo, jak jsou dotazované ženy spokojené s tím, co trh s podprsenkami nabízí. Při známkování jako ve škole byla průměrná známka 1,84. Dvě respondentky výslovně zmínily, že pozorují zlepšení nabídky trhu, a to v porovnání s obdobím před rokem 1989 i s 90. léty minulého století. Nejčastější stížností bylo, že většina podprsenek má vycpávky, často nepochopitelně velké, a to i ve velikostech C a D. „Kdo by chtěl mít prsa dvakrát tak velká, než má, když má navíc od přírody trojky nebo čtyřky?“, ptají se některé respondentky. Polovina respondentek vůbec vycpané podprsenky nenosí. Souvisí to s „mýtem krásy“?

Paradox puberty
Zajímavým a trochu smutným jevem, který jsem očekávala a empiricky se mi potvrdil, je to, co jsem nazvala paradox puberty. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že platí univerzálně (kvalitativní výzkum má tu nevýhodu, že zobecnitelnost jeho výsledků je poměrně malá), ale zdá se, že ty dívky, co neměly v pubertě „vůbec žádný prsa a všechny holky ve třídě je už měly“ (což byl pravděpodobně pouhý dojem dotyčné), byly nešťastné, že prsa nemají a záviděly svým vyvinutějším spolužačkám. Ty, co prsa měly, byly nešťastné, že je mají, a nesvé, že se jim dostává takové pozornosti okolí, a naštvané, že musí nosit podprsenku.

V určitém smyslu se situace nemění – ženy s velkými prsy odpovídaly ve výzkumu, že kdyby měly prsa menší, tak by podprsenku nenosily. Na otázku, jaké jsou důvody žen, které podprsenku nenosí, často uvedly, že ty ženy asi mají malá prsa a nepotřebují ji. Ale většina žen s malými prsy, jichž jsem se ptala, podprsenku často nosí, aby zamaskovaly, že „žádná prsa nemají“, stydí se a připadají si „méněcenné jako ženy“. Navíc ani jedna z respondentek, které podprsenku ve svém dosavadním životě spíš nenosily, než nosily, malá prsa nemá. Obě dvě „nenositelky“ zmínily pro mě zcela novou a zajímavou skutečnost – uvedly, že reakce mužského okolí občas naznačovaly, že se o nich ono okolí domnívá, že jsou „svolné ke styku“. Ale takovýto signál dotyčné vysílat nechtěly. Jen jim podprsenka nepřišla pohodlná a v ničem užitečná. Zdá se, že jde o jedno z nedorozumění mezi pohlavími. Jiná respondentka totiž uvedla, že by chlapa nikdy nesváděla tím, že by si nevzala podprsenku, protože si bez podprsenky připadala nesvá a se svými malými prsy nepřipadala sexuálně přitažlivá, spíš naopak.

Nosit, či nenosit?
Proč ženy tedy podprsenku nosí? Některé uvádějí zdravotní důvody – aby se jim prsa „nevytahala“. Některé říkají, že je pro ně pohodlnější podprsenku nosit, než nenosit, jiné, že jde v podstatě jen o zvyk. Opakovaně zazněla odpověď, že je společensky nevhodné ji nenosit. Častý byl i argument, že prsa vypadají v podprsence lépe. Dalšími funkcemi podprsenky jsou, že ženám zvedá sebevědomí, v zimě zahřívá (vážně! Tato odpověď padla hned ve třech případech), je praktická (prsa nám nepřekáží při mytí oken či dobíhání tramvaje) a pomáhá nám svádět muže (i když několik respondentek – nutno podotknout, že s jistým zklamáním v hlase – uvedlo, že mají dojem, že muži hezké prádlo neocení a jsou mnohem radši, když už je podprsenka dole). Nikdo se ani slovem nezmínil o tom, že berou podprsenku jako symbol útlaku žen. Zdá se, že tuto funkci podprsenka již ztratila.


Kateřina Reichelová
Autorka je vystudovaná kulturoložka, problematice podprsenek se věnovala ve své magisterské práci, kterou teď výzkumem rozšiřuje na rigorózní.