Na podzim vyšla prvotina Martina Juna – Doživotí. Díky svému tématu již stihla vyvolat mediální kauzu, a strhla tak na sebe notnou dávku pozornosti. Ačkoliv je pro začínajícího spisovatele jistě kýžená, zdá se být v tomto případě spíše danajským darem.

Martin Jun se rozhodl zpracovat téma, které v soudobé společnosti rezonuje, a vybral si kauzu pro zúčastněné strany dosti citlivou – údajné udavačství Milana Kundery z 50. let. Ačkoliv se Jun spolu se svým vydavatelem z Labyrintu snažil předejít nedorozumění, se samotným Kunderou titul konzultoval a přidal podtitul „román, kde není ani slovo míněno vážně“, přesto se nevyhnul rozhořčeným reakcím jak od slavného spisovatele, tak od českých médií.

Můžeme se přít o to, jak daleko sahá umělecká licence, tedy nakolik je (ne)korektní zpracovávat životní příběh bez vědomí jeho majitele, nebo o to, zda Junova volba nevyvěrala z jeho upřímné touhy nastavit zrcadlo české společnosti, ale byla především promyšleným marketingovým tahem. Tyto otázky ovšem pouze nutí začínajícího spisovatele, aby se neustále obhajoval, a odvádí pozornost od toho, co by mělo být pro něj, jeho čtenáře i recenzenty důležitější – literární kvality románu.

Nakladatelská anotace uvádí, že kniha díky svému lehkému stylu nabízí skutečný požitek z četby, což by se dalo parafrázovat jednoduše tak, že je „čtivá“ a můžete si u ní po dva či více večerů příjemně odpočinout. Nedá se popřít, že Martin Jun je stylisticky obratný a s vyprávěním umí svižně zacházet. Skeptičtější jsem k prohlášení, že existenciální zápletka přináší silné téma k zamyšlení. Ano, silné téma přináší, ale od zamyšlení nad ním spíše odvádí, protože gros knihy se zdá být především Junovo spisovatelství jako takové.

Stylistická show
V několika samostatných částech se odehrávají dva příběhy – tajné zatčení a soud slavného spisovatele K. a životopis mladého neúspěšného spisovatele Michala. První je podán z různých úhlů, očima novinářky Anny, záznamem ze soudní síně a nakonec rekonstrukcí inkriminované události z 50. let. Tato linie by mohla tvořit samostatný soudržný celek, snad jen Annino vyprávění, které tvoří celé kauze vstupní bránu a pozadí (nebo spíš popředí), se rozbíhá do nesouvisejících širších okolností a je otázkou, zda slouží i k něčemu jinému než zapojení populárních prvků krimi a erotiky.

Ve dvou částech věnovaných životu Michalovu je kromě hrdiny příběhu neustále přítomen vypravěč, který vede dialog s nepřítomným čtenářem, hádá se s ním, trochu se mu i zpovídá. A hlavně ho poučuje, osočuje a v předstírané obraně se vyžívá ve své moci nad textem. Nadsázka a ironie je patrná, ale v rozsahu, v jakém se jí využívá, působí na příjemce až trochu sadisticky.

Vypravěčský důvtip a nadšení, které je možné ocenit na jednotlivých částech, ale v souhrnu selhávají. V celkovém sledu se román rozpadá, chybí mu srozumitelné vyznění a působí spíše jako soubor povídek volně spojených postavou K. Do popředí tak vystupuje sám autor a jeho psaní. Neubráním se dojmu, že chtěl především udělat dojem a román Doživotí pojal jako stylistická cvičení na zadané téma podle svých oblíbených, mimochodem snadno rozklíčovatelných, inspiračních zdrojů. Bohužel se zdá, že literární postupy jejich autorů odkoukal, zdárně napodobil, ale už zapomněl přemýšlet o tom, proč to udělali, jak to funguje a co to pro text znamená.

Troufám si tvrdit, že pokud bude chtít Martin Jun v budoucnu vytvořit dílo k zamyšlení, bude muset vzít svou „hru na spisovatele“, jak o tom píše, trochu vážněji a pokorněji. Pokud je jeho cílem čtenáře svou hrou bavit, práce se mu daří a já jen doufám, že se z něj nestane dvorní šašek literárních kritiků. ∞


Martin Jun: Doživotí
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 304 stran