Národní třída Jaroslava Rudiše (* 1972) se v kategorii próza ucházela o cenu Magnesia Litera. Ta se snaží především propagovat, podporovat a popularizovat dobré a kvalitní knihy. Je potřeba propagovat Rudiše? Měl by s touto novelou vyhrát?

Báseň v próze. Z větší části monolog rozervance a bitkaře ze sídliště, který nenachází své místo ve společnosti. Snad právě proto chce všechny „poučit o životě“ – pěstními argumenty. Potřebuje řád, starý svět se mu rozpadá, stejně jako se rozpadla jeho rodina. Životní příběh hlavního hrdiny Vandama je příběhem lidské vykořeněnosti. Právě on však toto individuum v očích čtenáře polidšťuje. Potkat ho v hospodě ale nechcete. Jemu podobní strašáci se bohužel v různých typech putyk podobných té, kolem které se točí děj knihy, nachází dodneška.

Právě situování scény do zapadlé hospody na pražské periferii připomíná Rudišovu předchozí knihu Konec punku v Helsinkách. Zde se děj vleče, až nudí. Národní třída zato odsejpá jako dobře našláplá muzika. V Konci punku Rudiš z rozvláčnosti textu vybruslil mistrovským zakončením pomocí starého triku deus ex machina. Ačkoli se v závěru Národní třídy dostane poučení o životě samotnému Vandamovi a je zde patrná snaha o silný konec, v porovnání s Punkem se jeví jako slabší a prvoplánový.

Vandam žije, stejně jako mnoho ztracenců dospívajících v devadesátých letech, ve vlastním světě a vlastní minulosti, jejichž stín nedokázal překročit. Svou roli v tom hrají alkohol, drogy a osobní traumata, rozpory a dilemata. Tento svět se prolíná s fantazijními představami, které si promítá do svého okolí. Hrdinův monolog připomíná jakousi pokřivenou cestu samuraje. Vandam má svůj kodex a vlastní zásady: „Nejdůležitější je koncentrace. A přesvědčení. Musíš do toho jít jako vítěz, jako vojevůdce do bitvy. Odhodlání je půlka úspěchu.“ Je vždycky připravenej bojovat za „správnou věc“. Připravenej tě poučit. Je válečník. Poslední Říman.

Krátké, až heslovité věty, ze kterých autor spřádá strukturu knihy, dobře ilustrují mělkost Vandamova myšlení. Kdo vyrůstal na podobném sídlišti jako on, možná v knize uvidí část vlastní story. V tomto ohledu lze říci, že Rudiš dokázal velmi dobře vystihnout problematiku, která je podložím příběhu a zrcadlí se v hrdinově psychice, vztazích i životním stylu.

Kniha ukazuje, že jsme dnes ještě ani zdaleka nezahnali stíny z minula. Silnými momenty jsou poetické pasáže, kdy Vandam uvažuje o nekonečném koloběhu vznikání a zanikání: „A já už vim, na co se to můj fotr tenkrát díval. Já se totiž už umim takhle dívat taky. V tom lese viděl, co bylo předtím. A viděl i to, co přijde. Jak v tom lese a bažině, ze kterejch sme povstali, zase pomaličku zmizíme. My i celý naše Severní město.“ Děj sám o sobě ale příliš nenadchne.

Jestli je potřeba Rudišovu Národní třídu opěvovat, nevím. Jsem z ní na rozpacích. Chybí mi tam příběh, překvapení, něco s čím bych se ztotožnil, čím by si mě kniha získala, co by mi utkvělo v paměti. Za přečtení kniha stojí – moc času koneckonců nezabere. Od Rudiše by se určitě dalo čekat víc. Hodnocení: „cajk“. ∞


Rudiš, Jaroslav: Národní třída
Labyrint
Praha, 2013, 152 stran