Moje srdce v knihkupectví nedávno zaplesalo: letošní letní sezona nebude okurková. Nakladatelství Torst vydalo k připomenutí životního jubilea básníka Václava Hraběte (* 13. 6. 1940, † 5. 3. 1965) vzpomínkovou knihu jeho blízkého přítele z vysoké školy Jiřího Kalouse s názvem Hraběcí roky.

Dárek pro všechny jeho příznivce ovšem při bližším zkoumání spíše bohužel zklame, než že by nějak výrazně zaujal. Jedním z méně podstatných důvodů je nešťastně zvolené zavádějící označení na žluté pásce přebalu „Václav Hrabě 1940–1965“. Hrabě vysokou školu navštěvoval (s vynucenou přestávkou na vojnu) mezi léty 1957 a 1963, a tak je mnohoslibný nápis, evokující zejména pohled na celý život básníka, spíše připomenutím výročí než podtitulem knihy.

Promarněná pocta?
Torst chtěl vzdát holt Hrabětovi, básníkovi, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 75 let a který patří do vždy nutně tajnosnubné skupiny autorů předčasně zemřelých. Místo toho dal ovšem prostor spíše útržkovitým vzpomínkám Václava Kalouse na dobu jeho mládí. Hrabě není přímým předmětem jeho vyprávění, je mu partnerem, kumpánem na toulkách městem i ve školních lavicích. Kalous se nesoustředí na konkrétní zážitky, jde mu spíše o celkovou náladu a do vyprávění se dostává především nostalgie mládí.

Odhlíží od Hraběte jako fenoménu beatnické generace a čtenáři přibližuje spíše všeobecnou atmosféru prostředí, ve kterém se s „Vaškem“ na přelomu padesátých a šedesátých let pohybovali. Vzpomíná si pečlivě a přesně na jednotlivosti, ale zážitky příliš nekomentuje, neupozorňuje a nevyzdvihuje ty „důležité“. Spíše vše tematicky a chronologicky řadí. Smývá z Hraběte auru prvního českého beatnika a představuje ho jako člověka, kamaráda, s nímž se denně potkával a s nímž si byl po určitou dobu svého života blízký. Celé jeho vyprávění s sebou pak nutně nese (i mnohdy nepříjemné) pnutí: vzpomíná vypravěč na výjimečného českého básníka a jeho počátky na pozadí doby, nebo spíše na dobu svého mládí, v níž se i s tímto básníkem setkal? Patrně obojí, rovnováha se v tom čtenáři hledá těžko. Nevyrovnanost vyprávění nadto zpomaluje čtení, odvádí pozornost od knihy a místy odrazuje.

Neopominutelný jazyk
Podobně na mě působí i osobitý styl vyprávění. Autor má zálibu v pasivních konstrukcích („Jistěže mi bylo vyslechnouti o mé vině.“ [s. 145]), v následných otázkách („Vaška jsem za jeho útrpné škleby stihl při jedné z posledních příležitostí vytočit s přispěním stále oblíbeného Amise, kam že si může zasunout nástroj. V předloze se jednalo o hoboj. A pak jsme spolu táhli krásnou ranní Prahou na Malostranské k spánku spravedlivých. Jak jinak asi?“ [s. 280]) a celkově v archaičtějším, často až krkolomném jazyku. Knížka ze sebe zcela vědomě dělá další pokračování Bylo nás pět, tentokráte z počátku druhé poloviny dvacátého století, které je okořeněné „vykrádáním“ dalších autorů. Kalous sám rád používá obrazy či fráze z jiných děl, pokud se mu zdají přiléhavější, a vzápětí se k tomu přiznává. I to umocňuje dojem vypravěče, který mnoho zažil i přečetl a chce to v díle doložit. V textu to však ruší a příliš dobře nefunguje.

Vzpomínky ve zkratce
Svou předčasnou smrtí se Václav Hrabě stal básníkem tajemným, možná i nesmrtelným. Hraběcí roky dávají možnost ho poznat jinak. V jeho každodennosti. Bohužel se mi zdá, že je v knize mnoho omáčky a málo slov. ∞


Jiří Kalous: Hraběcí roky
nakladatelství Torst
Praha, 2015, 319 stran