První polovina roku je bohatá na nominace a udělování cen. V oblasti literatury je tou mediálně nejvýraznější Magnesia Litera. O čem píše a jak vnímá stav současné poezie jeden ze tří nominovaných? Odpovídal Dan Jedlička hned druhý den po slavnostním udílení a po snídani, s plnými ústy slov.

Vzrůstá v současné době atraktivita poezie?
Zdá se mi to dost evidentní, ve srovnání se situací zhruba před rokem 2010. I ze strany básnické scény cítím větší potřebu jít ven, z těch uzavřených komunit podivných koníčkářů nebo jak já říkám „filatelistů“, tak nás vnímají zvenčí. Poezie je teď díky různým projektům hodně vidět ve veřejném prostoru a samozřejmě pomohl i Facebook. Lidi mají větší přehled o pořádaných akcích, a protože i spousta básníků je dneska na Facebooku, scénu to propojilo: vidíme, co dělají ti druzí, můžeme si předávat zkušenosti, diskutovat, sdílet vlastní tvorbu, inspirovat se, vyhraňovat se. Facebook je podle mě jedním z motorů současného obrození zájmu o poezii, i když samozřejmě některé projekty jsou zaměřené spíš směrem k běžným konzumentům a autorům, sdružují spíš básničkáře než básníky.

V čem se liší básničkář od básníka?
Básničkář píše básničky, básník poezii. Rozdíl mezi nima je poměrně zjevný. U básničkářů přetrvává tendence otrocky a za každou cenu rýmovat, přestože 99,9 procent z nich to neumí a používají otřepané, gramatické rýmy. Básničky mají taky sklon k sebezahleděnosti, psaní o sobě: já a všechno kolem mě, já a vy mi nerozumíte, já a svět mi nerozumí, já a moje dívka mi nerozumí. Chybí tam schopnost psát s nějakým širším záběrem, hloubkou, klouže to po povrchu nějakých banálních obecností. Poezie začíná někde dál, potřebuje životní zkušenost, vypsanost, nadhled. A já osobně mám rád v poezii příběh: nějaké mikrosituace, kde se něco děje, to je u mě víc než popis nějakých osobních stavů a nálad.


Víra, motocykl, naděje

Zakázal sis jako autor nějaká slova, která nepoužíváš?
Ano, a jdu dokonce tak daleko, že je zakazuju i autorům, kteří u nás chtějí vydávat. Neskutečně mě iritují slova ticho a krajina; vyhýbám se pokud možno noci; pak taky tomu klasickému trojlístku láska, víra, naděje, který mimochodem už ve 20. letech parodoval Seifert známým veršem „víra, motocykl, naděje“. Když přijde rukopis, ve kterém je větší než malé množství ticha, shazuju ho ze stolu.

Proč poezie potřebuje kritiku?
Kritika je pro každého autora samozřejmě nepříjemná, je ale jedním z mála prvků, které do tvého psaní můžou vnést víc objektivity. Kritik samozřejmě není neomylný a někdy se s básní úplně mine. Poskytne ale další úhel pohledu – zpětnou vazbu, kterou by autor sám jinak nezískal, protože je obklopený čtenáři, kteří ho čtou a mají rádi, a pak samozřejmě přáteli, a ti taky nebývají moc kritičtí. Problém nastává, když kritici jsou zároveň básníci, protože každý básník má vlastní představu o tom, jak poezie vypadá a jak má fungovat, a podle téhle představy podvědomě poměřuje poezii někoho, kdo to vidí ale úplně jinak. Občas taky dochází k úsměvné situaci, kdy kritizující básník uplatňuje na ostatní měřítka, jichž jeho vlastní poezie sama nedosahuje. Opravdový kritik ale nekritizuje z toho důvodu, že si myslí, že on sám by to napsal líp.


Poezie není pro každého, dneska je rychlá doba

Proč nemůže být poezie mainstreamem?
Poezie je výsostné vyjadřování. Od jiného textu se odlišuje částečně i tím, že to není banální sdělení: má vlastní kód, rejstřík vyjadřování. Poezie se nesnaží sdělovat polopaticky, na první dobrou. Je to prostor, který tě nechává hledat ve významu. Na začátku tě třeba nechá na holičkách, pěkně tě v tom vykoupe, musíš se k básni i několikrát vrátit, pokud si ji chceš objevit. A to prostě není pro každého, dneska je rychlá doba, kdo má na něco takového dneska čas…

Proč sděluješ právě formou poezie?
Jsem relativně roztěkaný typ, i proto, že jsem zvyklý dělat víc věcí najednou. Nedokázal bych vysedět román, soustředit se na něj. Poezie je pro mě dokonalý způsob vyjádření, dokážu si v ní stanovit hranice, vyjádřit se na nějaké omezené ploše: ve zkratce, v prostoru, který jsem schopný ovládnout, prostě kde ty žonglovací míčky udržím ještě všechny ve vzduchu. A to je pro mě momentálně řekněme nějakých šestnáct veršů.

Co ve své tvorbě aktuálně popisuješ?
Jedním z témat mojí sbírky Sbohem malé nic je čím dál větší virtualizace našeho života, umělost, sklon k napodobování a potřeba neustále zobrazovat. Dneska častokrát přikládáme obrazu, fotce, postu na Facebooku větší váhu než nějaké skutečné, hmotné realitě. Americký spisovatel Don DeLillo napsal knihu Bílý šum a v ní je úžasná scéna, ve které se dva hrdinové jedou podívat na údajně nejfotografovanější stodolu v USA. Přijedou tam a vidí, jak si všichni tu stodolu fotí, ale ve skutečnosti ji nikdo nevidí jako fyzickou stodolu: nikoho už nezajímá, že je to stodola, která stojí na louce, ale vnímají jen ten její obraz a mediální příběh. To je dnešní svět, ten mě zajímá a ten reflektuju.

Jak ses od básniček dopracoval k poezii?
Jsou to pro mě dneska už dva úplně různé světy. Vyrostl jsem na české meziválečné poezii, na autorech jako Hora, Seifert, Nezval, z poválečných třeba Reynek. To jsou autoři, u nichž formální složka byla velmi výrazná a ten vliv je zjevný, v mojí první sbírce Mimoběžky z roku 2007 jsem k formě docela tíhl. Postupně jsem ji ale přestal potřebovat, svazovala mě, a celkově šel ten vývoj od lyriky spíš k epičnosti, k ději. Taky už udržím ve vzduchu víc těch míčků: čtyřverší se u mě už prakticky nenajde a haiku bych už taky nenapsal, to je pro děcka.

Myslíš, že je tento vývoj podobný u více autorů?
Vysledovatelné a nějak zobecnitelné to možná je. V první fázi psaní člověk poezii skládá z takových nechci říkat přímo klišé, spíš z takových „ready-mades“, dostupných a funkčních kombinací – nějaká ta noc, kde něco není vidět, krajina, kde se něco děje, zakřičí pták, srdíčko se pohne. To je tady ale asi tak tisíc let, to jsou staré dobré jistoty, které prostě člověk musí opustit, aby si našel vlastní cestu.

Dan Jedlička (* 1973, Opava)
Básník a překladatel. Za svou druhou sbírku Sbohem malé nic (2014) byl nominován na cenu Magnesia Litera 2015. Společně s Martinem Kubíkem a Janem Kunzem je zakladatelem nakladatelství Perplex.







Když píšeš, stavíš si kostru básně nebo píšeš volně, kdy text plyne, a pak formální stránku koriguješ?
Jsem syntetický typ, skládám básně z menších částí. Při různých situacích, nejčastěji když jedu vlakem, mě něco napadá a zaznamenávám si to. Některé věci se tematicky opakují, jsou pak vhodné ke spojení do vyššího celku. Zkombinováním dvou nápadů, z nichž jeden třeba vznikl před půl rokem a jeden čerstvě, mě napadne pointa nebo myšlenka, ke které by báseň mohla směřovat. Propojí se to. Nejsem autor, který sedne k papíru, napíše velké kvantum a potom škrtá. Dělám to přesně naopak – tvořím z malých panýlků textu, z jednotlivých veršů, dvojverší. A proto taky vydávám tak málo, jednu sbírku za sedm let.

Literární čtení jsou pro spoustu lidí představou konzervativního večera, kdy básník sedí u stolečku a při tlumeném osvětlení čte ze své sbírky. Přijde ti tato forma prezentace poezie stále aktuální?
Tato forma stále svoji funkci plní. Mnohé autory, třeba takového Karla Šiktance, si neumím představit, že by vstoupil někde do tramvaje a začal tam vyřvávat své verše. Básník nemusí být performer. Nemám nic proti čtením, kdy autor sedí klasicky u stolečku, myslím, že k poezii tato forma prezentace patří. Mám spíš problém s autorskými čteními, která nejsou zvládnutá po dramaturgické stránce: kdy toho autora u toho stolečku nechají číst třeba hodinu. To je zabíjení publika. Nudnost básnických čtení bych nevyčítal básníkům, ale těm, kteří je pořádají.

Jsi jedním ze zakladatelů nakladatelství Perplex, které je za dobu svého fungovaní již poměrně etablované a vydalo řadu úspěšných autorů, včetně tebe. Jaký je příběh jeho založení?
Bylo to určitá znouzectnost. Kolem let 2004–2005 se v Opavě seskupil okruh místních autorů, kteří tenkrát s psaním začínali. Vydávaly se první knížky, publikovali jsme ve společných almanaších, které se ale z našeho pohledu z polygrafického hlediska moc nepovedly. A z toho vznikla idea založit vlastní nakladatelství, celé si to pohlídat, aby to trochu vypadalo. Tenkrát to byl silně lokální projekt, Opava je geograficky odříznutá periferie, a i z toho důvodu je zvyklá vystačit si sama. Hodně kultury produkuje sama pro sebe, nespoléhá se na nic zvenku. Perplex vznikl vlastně jako komunitní projekt – dali jsme dohromady místní autory, výtvarníky a hudebníky, kteří knížky pomáhali prezentovat na autorských čteních. Časem se ta komunitní pospolitost trochu rozrušila a taky nám začali docházet autoři. Nešlo pořád vydávat jenom místní jména, protože žádná regionální scéna není samospasitelná a úplně soběstačná. Zároveň jsme si asi po čtyřech letech uvědomili, že nakladatelství se pro místní autory stalo přílišnou jistotou, začali ho brát jako věc, která je tu pro ně k dispozici. To nám začalo vadit, chyběl tam prvek nějakého snažení. A taky jsme nechtěli vydávat všechno, co se v regionu urodí, chtěli jsme se zaměřit víc kvalitativně. To byl třeba rok 2011, kdy u nás vyšel Radek Fridrich a dvě zásadní překladové věci.

A co chystáte v nejbližší době?
Připravujeme k vydání sbírku pražského básníka Viktora Špačka, kterou pokřtíme v sobotu 30. května na literárním maratonu v Opavě. Tentokrát to bude pojízdná akce, diváky i autory za poezií poveze historický autobus. Kromě Viktora bude číst například Ondřej Hanus, Olga Stehlíková nebo Alžběta Stančáková. ∞