Jaroslav Dušek vešel jako známý herec do povědomí mnohých filmových diváků. V současnosti se však o něm mluví daleko více v souvislosti s jeho netypickými názory. Převážně ony se staly základem pro knihu Ze mě: Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška.

Autorka knihy Pavlína Brzáková je šéfredaktorkou časopisu Regenerace a zároveň etnoložkou, která se zabývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Veškeré nevšední ilustrace jsou dílem Zbyňka Zenkla, který působí v chráněné dílně Rolnička v Soběslavi. Kniha není koncipována jako rozhovor, jedná se o záznam hovorů. Autorka v úvodu zmiňuje, že impulsem k debatám nebyly vždy předkládané otázky. Protože se Jaroslav Dušek často nechával unášet svými myšlenkami a jejich košacením, hovor se vyvíjel mnohdy neplánovaným směrem.

Zpočátku Dušek popisuje své dětství, prarodiče a rodiče, rodinné vztahy. Velice otevřeně mluví o své matce, o jejím kladném vztahu k cigaretám a alkoholu, o rakovině, jež ji zbavila poslední chuti do života, a následně i o její smrti. Dělí se také o své vzpomínky na dospívání, prožívané na sázavské chatě a na kamarády, které si udržel z mládí až do současnosti. S upřímností sobě vlastní hovoří i o nedokončených studiích a o tom, co mu vadilo, když třináct let vyučoval na konzervatoři. Předkládá svoje zkušenosti z cestování po Mexiku, kde navštívil palác Teticla a prožil mystické, až neuvěřitelné chvíle, kdy se mu zjevili jeho zemřelí předci. Okamžiky plné silných emocí mu připravilo i setkání s gorilami v Ugandě.

Umělá pravidla společnosti
Další kapitoly jsou věnovány zejména Duškovým názorům na svět. Obdivuji široký záběr témat, o kterých se zasvěceně zmiňuje. Například věří v tvrzení knihy „2012 a galaktický střed – Návrat Velké matky“, že ve chvíli, kdy je člověku třiatřicet let, zavolá ho Velká matka a chce po něm, aby začal vracet, co mu do té doby poskytla. Například on sám krátce před dosažením Kristových let přišel o svou matku.

Více či méně kontroverzně mohou vyznít i některé jeho další postoje. Snad už mezi všeobecně známé informace patří, že nesouhlasí s užíváním chemických léků. Sám je neužívá od roku 1991, poté, co poprvé přešel po žhavých uhlících. Věří, že značné léčebné účinky má půst. Tvrdí, že žádné autorství neexistuje, autorské právo bylo dle jeho tvrzení utvořeno jen proto, aby se dalo zpeněžit. Dětské autosedačky a helmy vnímá jako nesmyslný předpis, sloužící především k tomu, aby se takové zboží prodávalo. Mluví o nadvýrobě, o lidském nenasytném chtění, touze vlastnit, která prý vzniká již na základní škole. Děti se jako první namísto dělení učí sčítání. Ne rozdělit se, ale mít víc a víc.

Jaroslav Dušek opravdu nemá strach přímočaře mluvit o věcech tak, jak je vidí a cítí, bez ohledu na to, jak o něm budou druzí smýšlet. Nachází své vlastní úhly pohledu na svět a nebojí se o ně podělit. Tato knížka se může stát vaším příjemným společníkem na cestách za clonu všedního dne.


Pavlína Brzáková
Ze mě: Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška
Eminent, Praha, 2011, 238 stran