Zažili jste někdy, že vás kniha vytočila? Už svým názvem? Mé syny zničil heroin není dílem žádné spisovatelky, ale matky dvou chlapců (dvojčat Nicka a Simona), která popsala skutečný příběh. Elizabeth Burton-Phillipsová tak vypráví o svých dětech a jejich životě na drogách.

Kniha má být varováním pro ostatní, podporou pro podobně stižené rodiče. Popisuje život dvojčat od narození až po smrt jednoho z nich. Na čtivosti jí dodávají i vyjádření synů a známých rodiny, kterými matka doplňuje svůj pohled. Všechno začíná v partě kouřením cigaret. Chlapci nastupují na feťáckou scénu a pokračují přes další drogy až do cílové stanice heroin. Matka je celou dobu ze všech sil podporuje, dává jim peníze, později dokonce kupuje heroin a maže dluhy u dealerů. Kluci se potloukají po bytech, ubytovnách i na ulici. S jejich budoucností to nevypadá vůbec slavně. Matka jim několikrát zařídí odvykací léčbu, jenže – pokud někdo přestat nechce, je vše zbytečné.

V některých pasážích se autorce daří čtenáře od drog odrazovat. Pro knihy a filmy s feťáckou tematikou je totiž typický spíše opak – např. kniha Herák, film My děti ze stanice zoo a další. Navozují v člověku chuť si drogu dát, protože popisují, jak úžasné pocity by po ní mohl prožít. Ale kniha Mé syny zničil heroin se věnuje především záporům života v závislosti. Příkladem může být pasáž, v níž kluci od rána celý den přemýšlejí, jak seženou heroin. Jakmile si ho konečně dají, na chvíli se cítí normálně a dokážou fungovat. Ale velmi rychle nastává doba nervozity a shánění fetu. Celkem reálná ukázka nevýhody závislosti.

Heroin, ten to zavinil!
A proč mě tedy kniha rozčílila? Nervy mi drásaly některé pojmy. Například už samotný název – Mé syny zničil heroin. Další: nebýt heroinu, mí kluci by vedli úžasný život, tohle dokážou drogy udělat vaší rodině, a tak dále a dále až do aleluja. Podobných výrazů je v knize víc než dost. Vše čistý alibismus. Heroin snad není ničitel cizích životů. Naředil se, vlezl do stříkačky a bodl se někomu do žíly? Každý o svém životě rozhoduje sám. Pokud strčím prsty do zásuvky, může za to zásuvka? Zdá se, že někteří lidé si stále myslí, že ano. Autorka vidí problémy všude kolem, ale nejméně v synech samých. Domnívá se, že za spoustu věcí můžou dealeři. Asi jí stále nedošlo, že její synové taky drogy prodávali.

Způsob, jakým si matka syny idealizuje, nabývá širších rozměrů díky příspěvkům jejich bližních a příbuzných. Ti svorně tvrdí, jak skvělí a úžasní kluci byli. Nějak pozapomínají na tu maličkost, že fetovali, okrádali dealery i vlastní rodiče. Upozorňují spíš na jejich návštěvy kostela a víru v Boha. Až podezřele vychvalují charaktery obou chlapců. Na čemž logicky něco nehraje. Asi jsou všichni přáteli matky a ví, co vše si protrpěla, proto nejsou schopni ji zasáhnout upřímností a odkrytím reality?

Nelíbilo se mi ani, jak matka trvala na popření Nickovy sebevraždy. Nakonec výrok zněl – příčina smrti neznámá. Tvrdila, že tento verdikt dal jeho smrti aspoň trochu důstojnosti. Celé křesťanské rodině až příliš záleželo na nepravdivém pojmenování příčiny úmrtí. Mně osobně se jeví tato touha naprosto absurdní. Popírání reality. Oběšení pro mě nepředstavuje neznámou příčinu úmrtí.

Výhrada číslo pět: rodinu tvořila ještě starší dcera, o které se autorka zmiňuje jen na začátku knihy. Vůbec nesleduje, jak celou situaci zvládala ona – zda se necítila odstrkovaná v momentech, kdy jejím bratrům bylo natolik pomáháno, že na ni samotnou podpora nezbyla.

Svou obžalobu uzavírám větami, po kterých bych knihu nejraději vzteky rozcupovala na kousky: „Přemýšlela jsem o těch nespočetných dnech, kdy jsem Boha prosila, aby Nickovi pomohl osvobodit se od jeho návyku. Vzpomínám si, jak vzteklá a rozčarovaná jsem byla, protože Bůh mé modlitby nevyslyšel.“ Pro ateistu je tohle jako rána pěstí.

Ani Bůh už nepomůže
Překvapilo mě, kolik různých státních a charitativních organizací se v Anglii zabývá drogově závislými. Nabízí jim ubytování, léky tlumící fyzickou závislost na droze. I přesto, že lidé zapojení v tomto programu si dále zvesela fetují. Člověk nemající s drogami nic společného vidí pouze vyhazování peněz.

Chápu, že matka knihu napsala, aby ulevila svému žalu, a zároveň měla pocit, že tím může někomu pomoci. Zapojila se do nejrůznějších organizací a na základě svých zkušeností se snaží podpořit rodiny drogově závislých. Sice se trápí výčitkami, ale na své syny nedá dopustit. Toto jednostranné stanovisko mne nutilo postavit se do opozice. Proč tedy knihu číst? Někdy není špatné podívat se na svět očima druhých lidí. Konfrontovat se s opačným názorem. A kdo ví? Kdo se v podobné situaci neocitl, nemůže s jistotou říci, že by se zachoval jinak. Nikdy neříkej nikdy.

Mé syny zničil heroin
JOTA, 2008, 272 stran
autor Elizabeth Burton-Phillipsová