Hlavní hrdinové knihy mají společného mnoho. Každý je zvířetem, má své souhvězdí a zemřel po boku člověka. Většina z nich lidem pomáhala v průběhu zničujících konfliktů v minulém století. Ať jako nástroj boje, nebo mentální vzpruha. Lidé zvířata potřebují, ale je to i naopak?

Ceridwen Doveyová (* 1980) vyrůstala v Jižní Africe a Austrálii. Na Harvardově a Newyorské univerzitě vystudovala sociální antropologii. Již její románový debut Blood Kin (2007) byl v USA nominován na Cenu Dylana Thomase a vyšel v 15 zemích. Blood Kin je útlá, avšak ostrá kniha, která popisuje vojenský převrat v neznámém městě s erotickým, avšak nebezpečným nádechem. Příběh je psán v první osobě exprezidentovým kadeřníkem, kuchařem a portrétistou, kteří jsou uvězněni na vzdáleném venkově. Za svou druhou knihu Jen zvířata (2014) získala cenu Readings New Australian Writing Award.

Příběhy neslavných
Deset povídek, vyprávěných dušemi deseti různých zvířat, nás seznamuje s osudy napříč válkami a světem. V úvodu téměř každé povídky bývají citáty od autorů, kteří o zvířatech psali a předznamenávají hlavní myšlenku daného příběhu. Želva Tolstého dcery popisuje svou pouť z Ruska přes Spojené království až do vesmíru. Pes Heinricha Himmlera ctí a miluje svého pána, přestože se chová dobře jen ke zvířatům. Mlž putuje po Americe a zažívá cestu podobnou jako hrdinové Kerouacovy nejznámější knihy Na cestě. Šimpanz ve válečném Německu je vychováván k lidskému vystupování, čímž jeho příběh nastoluje otázku: co dělá člověka člověkem? V osudech hlavních hrdinů nacházíme pohled na člověka z jiného, námi neznámého úhlu, ale zároveň nás podněcují k přemýšlení o nás samotných, společnosti a mezidruhových vztazích. Zvířata v knize lidské jednání pouze pozorují, avšak nesoudí, naopak se snaží člověku ulehčit. Přesně tento způsob čtenáře provokuje, aby se nad sebou zamyslel. Kniha je smutná nejen proto, že víme, že na konci příběhu přijde smrt, ale i proto, že sledujeme zvířecí lásku, která přetrvává i po lidské zradě.

Velbloud nemluví stejnou řečí jako opice
Literatura nás naučila, že většina autorů má svůj styl psaní, který nikdy zcela neopustí. Ovšem Doveyová musela skrze několik různých vypravěčů styl měnit a musím říci, že se jí to povedlo. Její hra s jazykem a slovy je půvabná. V příběhu kočky cítíte mazanost a eleganci, u velblouda často pátráte, kde věta začala, kde pokračuje a proč končí zcela jinak. Právě na místy kostrbatý popis si čtenář v průběhu knihy zvyká. Naštěstí jsou povídky za sebou uspořádány tak, že postupně přecházejí k těžším tématům. Čtenář si postupně zvyká na složitější jazyk a u příběhu delfínice, který vyvolává nejvíce otázek, je na formu již zvyklý, a proto si může složitější úvahy vychutnat. Avšak autorčina dlouhá souvětí a místy zbytečné epizody, které v kontextu nemají opodstatnění a hlavní příběh nijak neobohacují, se prolínají všemi příběhy.

Mezidruhová podoba?
Tato kniha je psána nejen jako úcta zvířatům, kteří zde jsou popisováni mnohem čistěji než lidé. Nemá nás pouze soudit, ale mohla by. Co bychom se od zvířat měli naučit? Nesoudit, bezpodmínečně milovat, být oddaný, ale udržovat si mírnou nedůvěru. Abyste si udělali o knize představu, myslím, že následující ukázky vám ji dají. Vybrala jsem pro vás dvě pasáže, které najdete v příběhu delfínice, jež spolupracovala při bitvě v Iráku.

„Proč se ke druhým lidem chováte jednou jako k lidem, a jindy jako ke zvířatům? A proč se k jiným tvorům chováte jednou jako ke zvířatům, a jindy jako k lidem?“
(str. 210)

„Mně hrubé chování samo o sobě nevadí, ale muži – lidé i delfíni, to je další z našich podobností – mají sklony spřádat kolem jakéhokoli pochybení složitou síť omluv a ospravedlnění, a to mi jde pořádně na nervy.“ (str. 211) ∞


Ceridwen Doveyová: Jen zvířata
nakladatelství Paseka
Praha, 2017, 256 stran



autorka: Kateřina Kovaříková