David Kořínek je mladý básník z Hradce Králové. K poezii se dostal jako čtrnáctiletý. Nejraději píše v nočních či brzkých ranních hodinách. Ve svých teprve dvaceti letech vydal první básnickou sbírku s názvem Pro parohatou zvěř, která si zaslouží pozornost nejen vzhledem k věku autora, ale především pro samotný obsah. Je libo trochu polygamie s příměsí emocionality? Pokud ano, neváhejte a vstupte do komnat veršů Davida Kořínka.

Kořínek se zviditelnil jako autor poezie především díky úspěchům na mnoha literárních soutěžích, z nichž můžeme jmenovat například Hořovice Václava Hraběte, Ortenova Kutná Hora či Literární soutěž Františka Halase. Osudnou soutěží se mu stala právě Ortenova Kutná Hora, kde se dostal do kontaktu s redaktorkou poezie Lenkou Chytilovou, která mu napomohla v roce 2014 vydat sbírku v nakladatelství Pavel Mervart.

Proč zrovna název Pro parohatou zvěř? Autor tvrdí, že život je občas hodně o parozích. V básni Zprávy pro parohatou zvěř (str. 16) Kořínek píše: „Mezi řádky / moderní komunikace / odesláno / doručeno //… / tak píšeš / zprávy / pro parohatou zvěř“. Že by snad tou parohatou zvěří myslel naši lidskou společnost? Vzhledem k básním bych tuto možnost zcela nevyvracela. Je také třeba upozornit, že jde o Kořínkovu prvotinu, která stojí na notné dávce autobiografie s trochou fikce, čímž se autor netají. Sbírka se dělí na dvě části s názvy Dálkové spoje a Triumvirát.

Dálkové spoje mají strukturu střípkovitou, nejde o básně, které by splývaly v jeden celek. Jednou čteme text o migraci, další se zabývá autorovým dětstvím či jeho láskou. I přes jakousi tematickou roztříštěnost autor zůstává aktuální, což můžeme doložit na básni Schengen (str. 24): „život není jen o tom cestovat / ale hlavně překonávat / hranice //… / a víme / že volný pohyb / nemusí být vždycky / výhoda“. Pozoruhodné je, jakou dávku citlivosti Kořínek do svých veršů vkládá, což se například projevuje v básni Docela nepatrný tetování (str. 15): „vezme ti to dech / když na tebe / třiadvacetiletá / holka //… / vytáhne jedno prso / a jizvu / pod kterou je malý / docela nepatrný tetování / rakovina“.

Druhá část, Triumvirát, je opakem Dálkových spojů. Tvoří ji jedna básnická skladba psaná formou deníkových zápisů. Jak sám název napovídá, v hlavních rolích se setkáváme s trojící mužů, kteří ovšem žijí v jednom těle a jsou vázáni k jedné ženě. Ta nemá ponětí, že se vlastně mimoděk dopouští nevěry, jelikož je v intimním vztahu s každou ze tří osobností. Hned na začátku Triumvirátu (str. 47) se dočítáme: „Vatari miloval / Esex nenáviděl / a Gabriel / ten to všechno žehlil“. Hra se slovy a jejich významy prostupuje celou skladbou. Kořínek zde boří stereotyp, že téma nevěry se týká pouze mužského pohlaví. Dotýká se hranic lidského soužití vzhledem ke vztahu k sobě samému i k někomu jinému. Mezi jednotlivými částmi se často opakují verše: „byli tři / ne zrovna bratři / ale / tak nějak / příbuzní“. Střídající se nálady a období, kde ve středu stojí jeden muž, který hledá cestu ke vztahu k ženě, to je obraz, který se nám v průběhu čtení Triumvirátu stále odkrývá. V závěru nám verše dávají toto resumé (str. 69): „byli čtyři / ne zrovna pár / ale tak nějak / spolu“.

Za povšimnutí stojí také grafické zpracování, které najdeme v obou částech sbírky. Věty jsou rozděleny na jednotlivá slova či skupiny slov, tudíž jejich výklad nemusí být vždy jednoznačný. Takový způsob uspořádání textu vyvolává minimalistický dojem.

Celkově sbírka působí jednotně, byť se skládá ze dvou odlišně zpracovaných částí. Pokud i vás zajímá, jak může vypadat Schengen v prostoru plném emocí nebo jak se projevuje triumvirát v intimním vztahu, neváhejte a sáhněte po této sbírce. ∞


David Kořínek: Pro parohatou zvěř
Nakladatelství Pavel Mervart
Červený Kostelec, 2014, 69 stran



Schengen

Něco krátkého na úvod

Život není jen o tom cestovat
ale hlavně překonávat
hranice

přesto oba
pomalu
ale jistě
vyhlašujeme Schengen
našim rukám
a víme
že volný pohyb
nemusí být vždycky
výhoda

tak jsi o něco méně
doma
o něco víc
za hranicí připustitelného
a víš
že už se není
kam schovat

život není jen o tom cestovat
ale hlavně překonávat
hranice


Pády

Oslovujeme
se
a voláme
když nevíme
kudy
kam
a už ani nevíme
komu
čemu
jsme se
odevzdali

nejsem ten
kdo by věděl
nejlíp
co tě tíží
ale nepřestávám
(o tobě)
snít

a možná
že beze mě
mi/ti
bude líp
protože pády
bolí
bez ohledu
na koho
co
dopadáš