Pěknou kytici tenkrát uvázal pan Baudelaire. Svazek neuvadl, naopak časem ještě vynikla krása tohohle pugétu, který, byť vydává mrtvolný puch, vábí mraky motýlů.

Charles Baudelaire se z dnešního pohledu jeví jako takový sympaticky dekadentní typ. Ve své době sbírkou básní Květy zla způsobil nevídaný poprask a zajistil si nesmrtelnost. Ale byla Baudelairova dekadence opravdu kořenem jeho Květů zla? Po formální stránce byl estétem, který přejal prvky romantismu, nesmírně dbal na precizní stavbu svých veršů. Bohatý rým, uzavřený a plný rytmus, důvtipná struktura dvanáctistopých a osmistopých veršů, důraz na zvukomalebnost, ale i nečekaná překvapení určitě nevyvolaly sebemenší pohoršení. Protiklad pečlivě cizelovanému povrchu Baudelairových básní tvoří jejich stavební materiál, tedy bída, lidské utrpení, beznaděj a hnus. Ingredience, které dle některých kritiků neměly v romantické poezii co dělat. Básník, jenž by chtěl dnes vyvolat stejné pohoršení jako Baudelaire v roce 1857, by se musel hodně snažit. Tradičně kontroverzní témata (zejména sex a násilí), dnes už natolik zprofanovaná, pomalu ztrácí svůj účinek. Sáhnout by se zase jednou muselo k urážce něčí víry nebo proroka. Jenže půle devatenáctého století byla pochopitelně umělecky a společensky jinde než současnost. Za vší nechutností, kterou básník ukázal světu, však nehledejme prvoplánovost, ale jeho pocity nejistoty, smutek a zklamání.

Odkud rostou
Théophile Gautier svého přítele Charlese popsal jako milovníka krásných věcí. Také proto zřejmě z Baudelairova pera vzešly květy – nejhezčí část rostliny, v umění tolik opěvovaná a vždy vystavovaná na odiv. Baudelaire však při jejich trhání schválně obnažil a světu ukázal i kořeny zla. Nebyl naivním utopistou, takže špatné lidské vlastnosti a zvrácenost považoval za nevyléčitelné. Svou roli básníka spatřoval jen v možnosti zlo vyvléct z přítmí na světlo a ukázat, ne ve snaze se mu chrabře postavit a vést lidi k nápravě. Součástí přirozeně krásného světa je morální bahno, ve kterém se daří právě kořenům vší špatnosti. Baudelaire viděl půdu, ze které vyrůstaly jeho Květy zla, a přijímal ji stejně jako fakt, že je také spoluodpovědný za stav současné společnosti. Nemoralizoval horlivě, zato popisoval. Zlo se však nesmělo ukázat, aniž by se zároveň neodsoudilo. Což byl také jeden z důvodů, proč sbírka vyvolala takové pohoršení a Baudelairovi mimo věhlasu přinesla také nepochopení a obvinění z ohrožení mravnosti. Přitom je jeho práce plná nejen cynismu a jízlivé ironie, ale také osobního zoufalství, melancholie a frustrující bezmoci.

Zlatý věk nás minul
Za zmínku stojí ještě jedny kořeny, mající s předchozími odstavci přeci jen spojitost. Sestupme k počátkům antické filosofie. Zhruba tam, kde se z mýtů rodí první známější eposy, stojí Hésiodos. Ve svém eposu Práce a dny (přibližně 7. stol. př. n. l.) popisuje svět jako místo, které má svůj zlatý věk dávno za sebou a postupně přes věk stříbrný, bronzový a železný pomalu upadá. Nejen svět, ale také lidská společnost a vztahy v ní již nikdy nebudou na takové výši, jako bývaly ve zlatém věku. Vše pomalu degraduje. Navíc měli staří Řekové rozlehlý panteon bohů, kteří oplývali někdy až překvapivě lidskými vlastnostmi. Vždyť i mocný Zeus podléhal vášním, prudkému hněvu, nebo se prostě urážel. Takže již v prvních mýtech nalézáme vlastnosti, které jsou nízké a lidské, i když přisuzovány božstvu, a které později tak pěkně Baudelaire popsal. Hésiodos pochopitelně věděl, že bohy řízený svět nelze měnit, ale nabízel řešení, jak v něm obstát. Člověk by měl žít ve větším sepětí s přírodou, udržovat dobré rodinné vztahy a poctivě pracovat. Otázkou je, zda jsou jeho východiska dostatečně atraktivní i pro naši dobu.

Kořeny zla?
Sprosťáctví, arogance, primitivismus, sobectví a ničím nepodložená sebedůvěra, ze které vyrůstají ostré lokty a nebezpečně široká ramena. Ve výčtu špatných charakterových vlastností člověka by se dalo pokračovat. Při pohledu na ně už můžeme vidět kořínky budoucího zla. Svárem na agoře to začíná, strkáním ve frontě u kasy v nákupním centru to pokračuje a nesmyslnou agresí na různých úrovních končí. Lidské vlastnosti jsou, a ve všech dobách byly, kořenem palčivých lokálních i globálních společenských problémů. Vyrůstá z nich například fanatismus, okupační tendence, ekologické katastrofy způsobené lhostejností, drancování přírodních zdrojů a další jevy, které zpětně ovlivňují naše životy. Zajímalo by mě Hésiodovo hodnocení dnešního stavu světa. Možná by v něm viděl důkaz o správnosti své filosofie a možná by už ani nevěděl, jak dnešní věk nazvat. Přestože to odporuje logice a časové posloupnosti, už Hésiodos asi tušil, že my všichni jednou budeme Baudelairovi inspirací. Jen pyšnit se tím moc nemůžeme. ∞