„Když se do bílé polevy dostane byť jen jedna kapička jiné barvy, už nikdy nebude sněhobílá. S lidmi je to stejné,“ vypráví malému Andrewovi jeho matka, členka Ku-klux-klanu. Výjevy bílých plášťů se špičatými kapucemi a hořícími pochodněmi nejsou pouhým obrazem minulosti. Polská reportérka Katarzyna Surmiak-Domańska se vydala do USA prozkoumat modernější verzi této organizace.

Pod pojmem Ku-klux-klan si v dnešní době mnoho lidí představí už jen scény z filmů jako Hořící Mississippi či novějšího Nespoutaného Djanga od Quentina Tarantina. Ačkoli se zdá, že ve dvacátém prvním století je takovéto jednání nemožné a žijeme v domnění, že extrémistický Ku-klux-klan je minulostí, není tomu tak. V současnosti tato „bílá“ uskupení stále operují a prosazují nadvládu bělochů, rasovou segregaci a mocnou křesťanskou víru. Když se však Surmiak-Domańska ptala členů Ku-klux-klanu na jejich přímé zkušenosti s černochy, padla překvapivá odpověď, a to, že žádné nepříjemné zážitky osobně nezažili ani jiné případy neznají.

Kniha dokládá fotografie rodiny pastora Robba, staré výstřižky z novin, inzeráty, typické pálení křížů, ženu ukazující svou vlastní bílou kápi či lynčování z roku 1930.

White power
Organizací označujících se jako KKK existuje momentálně více. Každá má své strategie a ředitele a odlišnou image. Celkem jich je asi kolem čtyřiceti s více než sto pobočkami. Surmiak-Domańska strávila čas ve straně Knights of the Ku-klux-klan pastora Thomase Robba, jež funguje už bezmála čtyřicet let a snaží se držet krok s dobou. Ve straně je celá Robbova rodina, jeho dcera Rachel Pendergraftová, která je zároveň mluvčí Rytířské strany a její tři děti. Nejmladší Andrew Pendergraft má svůj vlastní pořad The Andrew Show hlásající „Ahoj, já jsem Andrew. A tento program je pro všechny bílé děti!“

Tam, kde je nenávist přirozená
Autorka vypráví příběh dnešního moderního Ku-klux-klanu hned z první ruky. Sama podnikla cestu do amerického jižanského městečka Harrison, které má nelichotivou nálepku nejrasističtějšího města v celých Spojených státech. Arkansaské město s pouze třinácti tisíci obyvateli patří do oblasti takzvaného „Bible Belt“, která se vyznačuje silným evangelickým protestantismem. Právě ve státě Arkansas se radikální organizace Ku-klux-klan zrodila.

„To není pán natřený čokoládou, synku, ale negr“
Surmiak-Domańska pobývala v USA v roce 2013, kdy přes e-mail kontaktovala Robba, nejvyššího představitele Rytířů Ku-klux-klanu. Ten si kladl jedinou podmínku, aby spisovatelka napsala o všem, co uvidí pravdu. A jak sama tvrdí, to taky udělala. Sledovala činnost klanu již od jeho nejmladších členů, dětí, které nenavštěvují pravidelně školu. Jejich rodiče je vyučují doma, nerušené vlivem ostatních dětí a učitelů. Tímto způsobem mají možnost vštěpovat jim myšlenky přátelské s hnutím bílých kápí. Někteří starší účastníci jsou v klanu více než dvacet let a jeho hodnoty vyznávají s úctou a láskou.

Tady bydlí láska
Ku-klux-klan vnikl v roce 1866 a nikdy svou činnost neukončil. Pouze změnil své počáteční vystupování vyznačující se jako proti-židovské a proti-černošské na pro křesťanské hnutí prosazující dobrý život a bezpečí. Ovšem křesťanství chce chápat tak, aby bylo v harmonii s tvrzením o nadřazenosti bílé rasy. Sjezdy členů vždy probíhají v přátelském duchu. Děti i dospělí prodávají limonádu a různé občerstvení, upomínkové předměty jako náušnice se zlatými písmeny KKK nebo trička s nápisem We’re dreaming of a White Christmas. Ředitel strany Thomas Robb vítá svým projevem, lidé se baví, smějí, děti si společně hrají, nikomu se neubližuje. Navenek působí jako naprosto obyčejní lidé na srazu sousedů a přátel, ale hodnoty a tradice Ku-klux-klanu v místní komunitě stále přetrvávají, i když v mnohem mírnější podobě.

O autorce
Polská reportérka a spisovatelka Katarzyna Surmiak-Domańska se nevyhýbá kontroverzním tématům týkajících se sexuality. Zabývá se taky příběhy sexuálních násilníků, pedofilů a polských nacionalistů. Využívá reportážní metodu, která zahrnuje mluvení s lidmi tak dlouho, dokud nevidí svět jejich očima. Fascinuje ji obraz z pohledu násilníka, ne oběti. Tvrdí, že si lehce sama sebe představí v roli mučeného, ale dokáže si představit, jak sama někomu ubližuje? Kniha Ku-klux-klan. Tady bydlí láska, za kterou byla nominována na cenu Ryszarda Kapuścińského za literární reportáž a na prestižní literární cenu Nike, je její čtvrtou reportážní publikací.

Na knize nejvíce oceňuji autorčinu nepředpojatost a nestrannost, se kterou dokázala klan popsat. Zpestřením četby samotné knihy napomohly rozhovory, kterých dokázala Surmiak-Domańska v celém průběhu své reportáže nastřádat spoustu. Členové klanu se k ní chovali vlídně a přátelsky, neměli problém o své činnosti mluvit. Reportérka se nebála zasáhnout ani do minulosti a vykreslila jak hnutí původně vzniklo a postupně se formovalo. Podoba útvaru je ucelená, vtáhne vás do děje, nasadí brouka do hlavy. ∞


Katarzyna Surmiak-Domańska: Ku-klux-klan. Tady bydlí láska
Nakladatelství Absynt
Praha, 2017, 304 stran