Už přes rok sbírá Jan Němec ocenění za svůj první román a s trochou nadsázky tvrdí: „Cenu je vždy lepší dostat než nedostat.“

Dějiny světla byly v nominaci na Magnesii Literu za prózu i na Cenu Josefa Škvoreckého, staly se Českou knihou roku 2014 a nyní na podzim za ně autor dostal Cenu Evropské unie za literaturu. Románový kalkul, který Němcovi beze zbytku vyšel, zpracovává přitažlivé téma vcelku neokázalým a osvěžujícím způsobem. Kniha si získala přízvisko „ta o Drtikolovi“ a autorovi se podařilo něco neuvěřitelného – skrze propracovanou kompozici a vysokou míru stylizace sám paradoxně ustoupil do pozadí a nechal ostentativně promlouvat příběh. Dějiny světla nejsou biografickým románem v pravém slova smyslu, nepostihují osud Františka Drtikola v celé jeho šíři, jsou selektivní a mísí se v nich historická fakta s reflexivními a značně iluzivními pasážemi.

Perspektivy, ne plytká chronologie
Přesto (či právě proto) významným dílem přispívají k osvětlení, použijeme-li drtikolovský slovník, této kontroverzní osobnosti. Zachycují zrod fotografa, umělce a posléze mystika, který byl svědkem velkých historických událostí konce 19. a první poloviny 20. století a na pozadí těchto změn prožil podstatnou část svého života. Právě díky výraznému autorskému gestu a rozhodnutí vybírat si není román rozplizlou ságou plnou více či méně nepodstatných epizod, ale sevřeným dílem, které mapuje dějiny světla v mnohých ohledech. Nezabývá se dějinami ve smyslu zrodu fotografie, ale také z hlediska vypovídání o minulosti středoevropského prostoru (a splňuje tak i kritéria pro udělení Ceny Evropské unie). V neposlední řadě nadto příběh přesahuje konkrétní určení a zachycuje dějiny lidského bytí vůbec. Mnohovrstevnatost a možnost neustálého přechodu mezi jednotlivými perspektivami patří mezi úhelné kameny knihy.

Oslovující hlas
Dalším takovým je vlastní zpracování. Drtikolův příběh se odehrává v přesných mezích, začíná důlním neštěstím v Příbrami a končí fotografovým dvojím „osvícením“, buddhistickým a komunistickým. Promyšlená kompozice časových hranic románu a styl vyprávění strhnou ke čtení hned v prvních větách, a další pomaleji proudící pasáže lze pak „Dějinám“ zlehka odpustit. Monumentální obraz popisující příbramskou katastrofu je umocňován fatalitou všudypřítomné du-formy. „Nezbývá než mu ty čelisti vypáčit, soudí samaritán. Vrazím mu mezi zuby špachtli a ty mu do chřtánu naliješ dávku rumu. Rozumíš? A snaž se mířit pěkně hluboko. [...] Nejdřív mu rumem bryndáš po bradě a po krku, ale pak už zamíříš přesně do té temné jámy vprostřed bezmála lidského obličeje. [...] Vůbec nevíš, jak bys tady v tom všeobecném mumraji mohl někoho najít, a ani se o to nesnažíš. Stojíš uprostřed toho mumraje jako u vytržení, nic takového jsi dosud nespatřil.“ (s. 24–25) Du-forma nedává čtenáři příliš na výběr, evokuje mu jakousi predestinaci hlavního hrdiny či moc autora, který postavu neomylně vede k předem danému cíli, zároveň však tento všudypřítomný a oslovující hlas není „kunderovský“, autoritativní a svévolný, aby odmítal jakoukoli jinou možnost čtení. Jan Němec na Večeru evropské literatury, který se konal 4. listopadu 2014 v Evropském domě v Praze ku příležitosti udělení ceny EU, přiznal, že si sám pro sebe musel román něčím ozvláštnit, aby ho bavilo dlouhou fresku psát.

Velký ohlas, jaký kniha vzbudila, jen naznačuje, že román tím zživotnil a zintimnil i pro celou řadu čtenářů. Du-forma zpřítomňuje události románu přímo před očima a čtenáře udržuje v neustálém napětí, vtahuje ho do dění a činí ho rozpolceným, oslovujícím i oslovovaným. Tím, kdo spolu s autorem rozhoduje, i tím, kdo je spolu s hlavním hrdinou veden předurčeným osudem.

Širší tendence
Němcův román však není ničím novým, je součástí širšího trendu současné české literatury. Vedle děl jako jsou Básník Martina Reinera či Medvědí tanec Ireny Douskové se také Dějiny světla navracejí k osudu velkého českého umělce a jeho kontroverzního osudu. A stejně jako tato díla chce Němec zachytit vyhasínající paprsek jejich doby. Právě jeho styl je to, díky čemu mají Dějiny světla nad podobnými díly navrch. ∞


Jan Němec: Dějiny světla
nakladatelství Host
Brno, 2013, 488 stran