Na samém konci loňského roku vyšla coby třetí svazek vizuálně zaměřené edice FRESH EYE jedna z nejinspirativnějších a nejvlivnějších knih o umění a vizualitě, právem považovaná za zakladatelskou klasiku oboru vizuálních studií. JOHN BERGER ji poprvé vydal v roce 1972, ale dodnes neztratila nic ze své břitké pronikavosti – bezprostředně a srozumitelně zpřístupňuje základní vědění o obrazech a dívání, do té doby zastřené sofistikovanými mystifikacemi profesionálních teoretiků a kritiků.

Řeč je o publikaci nazvané Způsoby vidění, kterou tvoří sedm esejů (z nichž tři jsou čistě obrazové) zabývajících se takovými tématy, jako jsou moderní reprodukce starých mistrů, zobrazováním ženské nahoty, vztahem vidění a moci anebo jazykem reklamy. Její nedávno zesnulý autor – prozaik, esejista, výtvarný a sociální kritik John Berger (1926–2017) – v sedmdesátých letech minulého století, ale ani nikdy později, neváhal svými radikálními levicovými názory rozvířit poklidnou hladinu (nejen) ostrovního kulturního provozu. Vůči britskému sociálnímu a kulturnímu establishmentu ostře kritické myšlenky, které tvoří jádro této knihy, Berger ovšem poprvé prezentoval už o rok dříve prostřednictvím čtyřdílné televizní série v produkci státoprávní BBC.

Televizní pořad si jako v té době nejprogresivnější mediální formát nezvolil náhodou. Jednak nabízel skutečně široký záběr, neomezený – tak jako bylo pro diskuze o umění do té doby typické – pouze na elity, ale umožňující zacílit i na publikum, které z podobných debat bývalo tradičně vyloučeno. Zadruhé, přesně v duchu Bergerovy teze „Pohled předchází slovům. Dítě vidí a rozpoznává věci dříve, než umí mluvit,“ byl autorův slovní výklad na televizní obrazovce simultánně doprovázen a umocněn velmi názornou obrazovou argumentací, která zde tvořila svébytný a zcela rovnocenný jazyk. Navíc jazyk zcela bezprostřední, provokující a podrývající naše zažité vizuální konvence. Jako když například v jedné scéně Berger v galerii kapesním nožem vyřízne detail z (reprodukce) Botticelliho obrazu, zavěšeného na stěně, aby tak zahájil výklad o proměnách našeho vnímání originálu v éře masové obrazové reprodukce.

A stejný postup se Bergerovi velmi zdařile podařilo zopakovat i na ploše tištěného média. Textová část výkladu si udržela onu průzračnou srozumitelnost, cit pro hutnou zkratku a oproštěnost od zátěže leckdy matoucího a zatemňujícího teoretického žargonu, která vyvolala značně pozitivní odezvu u části diváků stejnojmenného pořadu. (Že popudila tu druhou, konzervativnější a kunsthistoricky třeba i erudovanější část, není asi třeba dodávat.) Bergerovým záměrem totiž bylo vytvořit z umění součást sdíleného kulturního prostoru a zároveň téma veřejné debaty, která by překročila zdi univerzitních poslucháren a muzejních hal. Umění totiž má náležet každému, bez ohledu na vzdělání, na pohlaví, na původ. Jen pak se může podle Bergera uměním nazývat. V opačném případě se stává estetickým fetišem, předmětem kultovního uctívání odtrženého od života a zároveň nástrojem pro důmyslné ovládání mas.

Berger nepátrá po symbolickém a estetickém významu obrazů (klasických maleb i současných reklam), ale především si klade otázku, jak a proč je konkrétní obraz udělán: Kdo si ho objednal? Čeho chce jeho prostřednictvím skutečně dosáhnout? Jaké technické prostředky k tomu volí? apod. A podobně jako na televizní obrazovce obrazy obsažené v knize netvoří pouhý ilustrační doprovod, ale svébytnou argumentační linku, která hned vzápětí konkretizuje vše, co bylo abstraktně slovně popsáno. Navíc na rozdíl od tradičních výtvarných publikací autorův výběr obrazů kopíruje spíše přístup otevřeného a zvědavého diváka kladoucího si otázky než erudovaného experta, což obrazové části dodává vítanou dynamiku a živost. Tu umocňuje i aktualizace některých reklamních výjevů, kterou české vydání unikátně přináší, díky čemuž se čtenář může snadno přesvědčit, že i skoro neuvěřitelných 44 (!) let od prvního vydání v ruce drží knihu, která si uchovala svého tázavého a kritického ducha a je aktuální a potřebná stejně jako tehdy. ∞


John Berger: Způsoby vidění
přeložila Andrea Průchová, Labyrint
Praha, 2016, 152 stran


text: Ondřej Kavalír