Ve třinácti povídkách představuje Ivana Myšková „temnou zoologii“ plnou nečekaných exemplářů. Tvorů, kteří jsou ztělesněním našich představ, zábran a osobních limitů.

Ivana Myšková, absolventka Literární akademie a bývalá redaktorka Českého rozhlasu, debutovala hrou Odpoledne s liliputem, její prozaická prvotina Nícení byla událostí mezi debutantskými tituly roku 2012. Nyní autorka přichází s knihou Bílá zvířata jsou velmi často němá. Soubor jedenácti povídek po tematické i motivické stránce na první knihu navazuje, zároveň v nich ale Myšková posílila dějovou linii a otevřela tak další komnatu svého talentu.

Nícení byl text spíše „emotivní“, metaforický, založený na vnitřním monologu. Čtenář sledoval psychologicky detailně vykreslený příběh jedné osobní i rodinné mikrotragédie, v němž se hlavní postava Hermína snažila vymanit z umrtvujících stereotypů zděděných po rodičích. K tématům tohoto druhu se Myšková vrací i v nové knize. Postavy jejích třinácti povídek jsou lidé prožívající osobní dramata, lidé selhávající na různých rovinách svého života. Ať už jde o vztahy, komunikaci, sebedůvěru nebo ochotu a odvahu něco změnit. Překážky velmi výrazně ovládají život postav, určují jeho limity, ať se mohou zdát z odstupu jakkoli malicherné.

Osobní slepota
V povídkách se často objevuje téma jisté „osobní slepoty“, stavu, v němž člověk podléhá bludu vykonstruovaném sebou samým a není schopen nahlédnout vlastní realitu z nějaké nové perspektivy. „Osobní slepota“ se projevuje jako život v rezignaci nebo jakési osobní utopii. Jí podléhá například hlavní postava v povídce Žena s žábou, již ovládne představa o nemožnosti naplnit smysluplně běh svého života. Jindy se postava stane otrokem stereotypu (Život s dlouhou červenou nití) a nebo obětí manipulace (Nebezpečí příjezdových cest). A nakonec, snad v nejhorším případě, vede tato slepota k pocitu vlastní nadřazenosti (Kverulant), kdy si člověk z vlastní slabosti udělá přednost. Autorka k vykreslení těchto psychologických postupů volí často metaforu zvířat. Už v Nícení se objevil symbol Kajky, ptáka, který staví hnízdo z vlastního peří, jež si vytrhává z hrudi. Stala se tady ekvivalentem obětování se, které je spíše než výsledkem altruismu ponižováním sebe sama. Zvířecí svět je pro Myškovou symbolem toho, co bychom objevili, kdyby se lidé na chvíli vzdali svých představ a návyků. To zvířecí je to jemnější a bezbrannější v nás, co se mnozí bojí ukázat nejen ostatním, ale i sami sobě.

Rozbuška příběhu
Myškové role fabulátorky vyloženě sedí. Na úvod jednotlivých povídek uvádí citáty ze slavných děl takových literárních osobností jako Gombrowitze, Dostojevského nebo Manna. Citáty navozují jádro děje, stávají se jakýmsi odrazovým můstkem pro další vyprávění. Jako by jimi Myšková přímo ilustrovala radost z domýšlení příběhů, kdy se z nenápadné situace nebo slovního spojení stane vzrušující možnost domýšlet a vyprávět. Čtenář okamžitě pochopí, že zde si může text vychutnávat, číst pomalu, místo aby klouzal po významu a spěchal k pointě. Myšková psaním uvádí věci do nových vztahů, pohrává si s detaily a pracuje s dialogy, jejichž vývoj je mnohdy dost jiný než čtenář předpokládá. To všechno dělá text „nesamozřejmý“ a udržuje čtenáře v příjemném napětí. Na první pohled nenápadný osobní příběh jednotlivých postav autorka svým talentem rozehrává ve skutečné drama. ∞


Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
nakladatelství Host
Brno, 2017, 208 stran