Od roku 1987 se v tuzemsku uděluje Cena Jiřího Ortena. Oceňuje mladé básníky a prozaiky do třiceti let. Letošním vítězem 35. ročníku se stal Vojtěch Vacek a Olga Stehlíková si s ním povídala nejen o jeho literární tvorbě.

Vojtěch Vacek (* 1993)
vystudoval knihkupectví v SŠ Náhorní a vydavatelskou produkci na VOŠG Hellichova. Pracuje jako knihovník v Domě čtení Městské knihovny v Praze. Roku 2015 vydal v edici H_aluze sbírku Schopní jsou ti s chlopní, v roce 2021 mu vyšla druhá knížka Měňagon v Nakladatelství Pavel Mervart. Texty publikoval mimo jiné v časopisech Tvar, Psí víno, Souvislosti, v Lidových novinách, na webu a v antologiích. Organizačně se podílí na Mezinárodním festivalu Den poezie a dalších literárně-kulturních akcích. Je spoluautor scénáře k dark fantasy tahové strategii The Mystic studia Pipedream. Na basovou kytaru hraje v kapele Představy Postavy. Je členem umělecké skupiny NaHajana.



Vojto, co ti zatím přinesla Cena Jiřího Ortena?
Měňagon díky Ortence překročil hranice kroužku obvyklých čtenářů současné poezie a dostal se i k těm, kteří takové ocenění považují za určitý doklad literární kompetence. Těm cena umazává část prvotní skepse a dovoluje jim přistoupit k četbě s pozitivním očekáváním. Což je pro knihu velmi dobrá – a vzácná – výchozí situace.
Pro mě osobně pak cena přinesla spoustu skvělých příležitostí a vědomí, že na tom, o čem píšu, záleží i někomu druhému.

Máme v českém literárním prostředí srovnatelné ocenění pro mladé? S jakou zahraniční paralelou bys Ortenku srovnal?
Vyplatí se sledovat například Drážďanskou cenu lyriky, Cenu Václava Buriana nebo Básne CZ/SK. Sice nejsou omezené věkem, ale moji vrstevníci se v nich pravidelně umisťují. Nejde nicméně o paralely, každá z cen má vlastní specifika, záběr a cíl, tak jako Ortenka.

Četl jsi nominovaná díla svých vrstevníků? Zaujalo tě z nich některé?
Minulý rok mě doprovázel zejména Motýlí pavilon Tima Postovita, který se do užší nominace nedostal. Nicméně nominovaná Štičí kost Radka Touše je skvělá sbírka, s hrotem subtilním a přesným jako štičí kost!

V rámci ocenění ses díky ČLC vydal do Portugalska, kde zrovna nyní pobýváš v městě s krásným názvem Óbidos. Je to určitě inspirativní místo a ty zdejší krajinu jako cestovatel intenzivně poznáváš. Zapisuješ si v básních nebo deníkové podobě, co v Portugalsku zažíváš?
Nepotřebuji si uchovávat textové záznamy o tom, co jsem zažil. Mám raději skutečnost, která je deformovaná pamětí. Nemohu zapomenout na noc, kterou jsem strávil v Lisabonu potom, co mi ujel poslední bus domů do Óbidos. Teď si pamatuji každý kilometr, který jsem ušel, každou zídku, na níž jsem si sedl, každé náměstí a téměř kaž­dou ulici. Už se ale těším, až si do dlouhé noční procházky vsugeruji úprk před náhle oživlými sukulenty – jak jsme se skupinou odvážných přátel zachránili město před útokem zdivočelých ostnů agáve hbité jako chobotnice.

Co obecně mladému tvůrci může přinést takováto zkušenost s tvůrčím pobytem v zahraničí, je potřeba ji umět „vytěžit“, disponovat pro to nějakou speciální dovedností?
Kouzlo je v tom, že taková rezidence nabízí prostor „vytěžit” věc po svém. Osobně mě ponoukla k pravidelnější práci. Ovšem nejde pouze o „čas na psaní“, ale především o „čas na klid“. Až v tomto klidu vzniká ona cenná ruda k vytěžení. A navíc v množství, v němž ovlivňuje celou krajinu poetiky. K těžbě tak nemusí docházet pouze v omezeném čase pobytu, ale také ještě dlouho po návratu.

Jak podle tebe Portugalci vnímají poezii, ve srovnání s českými čtenáři? Moje vlastní zkušenost byla, že v Portugalsku, zdá se, není poezie záležitostí podivínů ani elit, vztah k ní je tam mnohem přirozenější a vřelejší. Máš podobný dojem?
Všichni místní, s nimiž jsme na poezii narazili, se vůči ní stavěli velmi přátelsky. Většinou dokonce přiznali, že sami píší, i když třeba jenom pro sebe. Zdá se, že poezii přijímají jako něco, co běžně spoluutváří jejich vnímání světa.

Na čem právě pracuješ během svého tvůrčího pobytu a jak výsledek ovlivní právě krajina, kde ses ocitl?
Do Óbidos jsem přijel s rozmyšleným plánem na novelu o chlapci Tukumanovi, kterého krátce po narození rodiče poslali pro slony. On však přinesl jenom dva, takže byl vyhozen z domu. A pak se různě pinoží a věci u toho nejsou, čím se zdají. Celý příběh představuje určitý koloběh a kolem Óbidos kolobíhají hradby, po nichž lze celé město obkroužit. Vlastně jsem přijel, ubytoval se, vylezl ven a koukám – tvar města se nápadně podobá tvaru Tukumanova příběhu!

text: Olga Stehlíková