Michal Šiška bojuje, a to velmi sofistikovaně. Tak, že na konci knihy jste odhodláni zápasit spolu s ním. Cílí na vás jako na jedince přemýšlejícího a schopného tvořit. Nakonec se třeba inspirujete některými z jeho návodů a začnete stavět „rybovody“ – přechody sloužící k migraci vodních živočichů – či jenom při příštím výletu dáte přednost hospodě s příjemnou, funkční zahrádkou; protože v tomto případě není malých věcí…

Kniha Malé věci v krajině architekta Michala Šišky mi opravdu udělala radost – jsem totiž chodec s knihou. Návody ke „hrám“ v krajině, jež jsou jejím obsahem, podněcují moje pozorování a vnímání okolí. Společně s autorem si též myslím, že ten, kdo vysadí alej, se stává architektem pro další desetiletí každodennosti a že bludičky svádějí do močálů sebe sama…

Nejde ale pouze o hry, kterými autor bystří čtenářovu pozornost. Vnímám je jako přípravnou nebo doprovodnou fázi k zásadnímu sdělení, v jakém stavu se nachází naše kulturní krajina. Otázka, „co dobrého jsme v krajině za posledních dvacet let vytvořili“, se kterou se setkáváme v úvodu, a která rezonuje v celém textu, je o to palčivější, snažíme-li se něco z „malých věcí“ nalézt a příliš se nám to nedaří. Každý ze zápisů ale ukazuje možnosti, které lze opakovaně provést, a když už se do toho člověk pustí, samovolně si kolem sebe začne všímat míst, která si podobným způsobem zaslouží být oživena nebo jenom viděna. Jednoduchými hrami, které však mají hluboký smysl, můžeme obnovovat trvalou i přechodnou, hodnotu míst, která se i díky této knize učíme nazírat z trochu jiné perspektivy.

Tato malá kniha přichází s velkým požadavkem obnovy přirozeného vztahu mezi člověkem a jeho okolím.

Úryvky z knihy
Alej – s. 21
Nejprostší architektonický čin je ve všech myslitelných podobách inspirací a měřítkem všech následujících intervencí. Stíny stromů podél obnovené cesty, květy, plody, přirozená architektonika a rytmus, opakovatelnost bez nároků originality, ztělesněný čas. To vše činí každého, kdo zasadil alej, aniž se jí mohl dožít, úctyhodným architektem.

Nástupiště – s. 103
Většina výletů začíná a končí na nástupišti. Není tudíž lhostejné, jak vypadají. Vyzývám k občanskému vzdoru proti euronástupištím ve zbastleném českém provedení.



Zahnízděno!
Kniha je jedinečně formátově (9,5 × 12,5 cm „do kapsy“), vizuálně, graficky i koncepčně řešena a na jejím konci je pár stránek volného prostoru pro vaše nápady. Co dál? Podělím se s vámi o „hru“, kterou jsem si tam ihned zapsala. Návod si vypůjčím od přátel, kteří tuto intervenci připravili pro jednu letní akci.

Hnízdo – Zapište místo, kde jste doma. Nechte někoho dalšího, aby vám ho smazal, a udělejte to samé. Vyrazte se skupinou „bezdomovců“ do lesa a společně vytvořte domov – hnízdo. Můžete pak ve svém novém příbytku trávit příjemné chvíle pospolitosti a následně se tam vracet.

Po roce jsem to místo navštívila a po menším úsilí při opravě funguje stále stejně dobře – jako místo úkrytu a setkávání s druhými, se sebou samým a s krajinou.


Michal Šiška
Malé věci v krajině
Arbor vitae, Řevnice, 2011,
197 stran