František Kobliha, podobně jako jeho generační souputníci Josef Váchal či Jan Konůpek, patří k autorům, jejichž umělecká pozice se mění v závislosti na době, ve které je na ni nahlíženo. Kobliha dosáhl uměleckého uznání již za svého života a dnes patří k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých symbolistů. Náležitě mu tedy – přestože teprve před nedávnem – vyšla obsáhlá monografie.


Kromě toho, že František Kobliha (1877–1962) pocházel z rolnické rodiny truhláře a v mládí žil v samostatné obci Bubny, která je dnes již částí Prahy, není o Koblihově osobním životě příliš mnoho známo. Překvapující je také, že absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Josefa Ženíška, jenž byl nastupující generací kritizován jako představitel konzervativního akademismu, který byl v přímém rozporu s uměleckými tendencemi přelomu 19. a 20. století. Přesto se Kobliha vyprofiloval jako dřevorytec a litograf a jako grafik je považován za autodidakta. Koblihova raná tvorba se nedochovala a první grafické listy jsou až z let 1906–1907. Vzhledem ke kritické povaze je možné, že své juvenilní práce sám zničil.

Jeho první výrazný cyklus Prosté motivy, inspirovaný básnickou sbírkou Jana Nerudy, představil až ve 31 letech. Svou práci sám popsal jako „tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. Bůh suď, co je to za slepenec; stavět by z něho nešlo!“ a vzhledem k jeho hlubokému zájmu o soudobou literaturu, zejména poezii, vztah k bibliofilii, znalosti secesního ornamentu a klasického akademického vzdělání bylo pak pole jeho práce rozprostíráno s dobrým základem pro podobu svébytného grafického vyjádření. V roce 1910 vstoupil do širšího povědomí brněnskou výstavou s českým výtvarným a literárním sdružením Sursum (1910–1912), které spojoval zájem zachytit stav duše a vnitřní niterné stavy člověka, ovlivnění magií, okultismem a theosofií. Na výstavě byla představená také práce Josefa Váchala, Jana Zrzavého, Emila Pacovského či Jana Konůpka a podrobněji se kritice výstavy vztáhl pouze Stanislav Kostka Neumann, který tehdy v Lidových novinách o Koblihově díle napsal, že „jeho řeč jest prostá a jemná: jeho snivý a poetický duch nelibuje si příliš v mátohách a pitvornostech. Je nejzdravější z pěti zúčastněných umělců, nemusí si odvykati odkoukaných manýrovatostí, naopak, může stoupati ke složitějším problémům, až jeho technika, zejména, jak se mi zdá, v krajinných pozadí nejistá, uzraje.“ Druhé – a poslední výstavy skupiny Sursum v roce 1912 – se Kobliha již nezúčastnil.

Svébytný v souladu s písmeny i tahy
Tvorbu Františka Koblihy výrazně ovlivnila poezie autorů Karla Hlaváčka nebo Karla Hynka Máchy. V roce 1913 se začal zabývat novým tématem, kterým se pro něj stalo jeho rodné město Praha. Velmi obdivoval dílo Odilona Redona, přestože Koblihovy bytosti žijí v imaginární říši, kde se prolíná dobro a zlo naproti tomu Redonův svět je zahalen ve světě neproniknutelné tmy. Kobliha chápal lyrismus jako základní pramen umělecké tvorby, umění bylo projevem lyrického ducha, snění, které nemusí vycházet ze skutečného prožitku vázaného k realitě. Publikoval pravidelně své práce v Moderní revue (vycházela v letech 1894–1925), kterou soustavně sledoval a chtěl se její estetice přiblížit. Jedním z vrcholů jeho tvorby se staly ilustrace k hojně zpracovávané křesťanské legendě Pokušení svatého Antonína. V Koblihově pětidílném cyklu dominuje snově tajemná, exotická krajina, která je nositelem neodhalených úzkostí lidského podvědomí, bez často přítomné dráždivé sexuality a dokonce bez jediného zpřítomnění Antonína na nějakém z listů. V grafické práci se Kobliha hojně věnoval také ex libris, psal kritiky a eseje a opomenuta by neměla být ani jeho tvorba malířská, ke které se navrátil ve třicátých letech. V době tragických společenských změn konci čtyřicátých let pak pracoval na svém kosmickém souboru Půlnoční vise a svůj pohled obrátil daleko do nadpozemských sfér. Mnoho portrétních dřevorytů věnoval také tvářím Dostojevského, Poea, Danteho a několika dalších tvůrců a blízkých známých. I florální motivy se staly určitou kapitolou Koblihovy tvorby. Hojně se věnoval knižní úpravě a ilustraci a rozvinul tak českou krásnou knihu. Proudy, které pak následně opanovaly tuzemské umělecké vody, jej nestrhly a Kobliha zůstal věrný svému původnímu zaujetí pod celoživotní inspirací jeho vzorem, francouzským malířem Odilonem Redonem (1840–1916).

Památník národního písemnictví ve spolupráci s Arbor vitae vydal Koblihovu první monografii, která jeho dílo představuje provedené statěmi Otto M. Urbana, Gustava Erharta a Karla Kolaříka v grafické úpravě Pavla Růta, jenž je zároveň editorem knihy. Monografie je nádhernou propracovanou knihou, jež představuje jak Koblihovu volnou tvorbu, tak jeho práci pro knihu. Monografii doplňuje soupis Koblihova knižního a grafického díla zahrnujícího též ex libristickou tvorbu a výběrový přehled jeho publicistiky a sekundární literatury.

František Kobliha
Památník národního písemnictví, Arbor vitae, Arbor vitae societas, s.r.o.
2019, 384 str.