Čtení, které se konalo 18. února ve Fra, divákovi vskutku něco nabídlo. Bylo víc než prezentací textu, jejž si může přečíst nakonec každý sám, bylo bizarní situační hrou autora. Ten podle svých slov netouží po vyzývavosti. Ale věřte to básníkovi, který vystupuje pod tak nevinným pseudonymem Elsa Aids.

V těsném prostoru Café Fra se tísní zhruba třicet lidí. Zírají do temného nitra kavárny a nechávají se prostupovat hlasem Elsy Aidse. Jediným osvětleným bodem místnosti je žluté autíčko polepené zepředu umělými černými chlupy. Stojí pod lampičkou na stole uprostřed místnosti a z jeho útrob vycházejí autorem namluvené verše. Zaznít mají básně nové i ty vydané v prvním veřejně publikovaném výboru Trojjediný prst (2011). Elsa Aids sedí vedle autíčka. Nezúčastněně kouří a ostentativně se soustředí jen na svůj vlastní hlas.

Otlačená varlata
Na první poslech je jeho poezie tělesná. Úhelným kamenem je dotyk v různých polohách. Stejně důležitý je ve své absenci, jako v naprostém spojení. Lyrický subjekt trpí nemožností dotknout se kohokoli či čehokoli dalšího, má jen sebe. Je odsouzen k tomu být se sebou sám podobně jako všichni ostatní: „Muži, sahejte na sebe, budete usínat sami“ (str. 18). V druhé extrémní poloze je pak rozmělněn či spojen s banálním každodenním světem: „Otěhotněl jsem kdoví s čím, s oblečením nebo držadlem. Teď si to vyškrábnu lžičkou“ (str. 64). Intimita, kterou přes to všechno však každý dotek nutně předpokládá, tady chybí. Vše intimní je obnaženo a zbaveno puncu zvláštnosti. Věci zakotvené v našem vědomí jako intimní vyvádí Elsa na odiv v básni i pod světlem lampičky. Vše, co zbylo, je jen odosobněné fyzično. „Vaječník sešitý s varletem […] O nic se nezajímá […] je plný otlačenin.“ (str. 54). Syrovost materiálního světa spolkla vše včetně člověka. Ten přišel o jakoukoli výsadu. Rozum je uzávorkován a emocionálno je zaskleno. Neexistuje k němu přímý přístup a bolest či tíseň ohlašované v recenzích na sbírku lze v básních nalézt snad až na několikáté čtení.

Přehrada z tělesných básní
Výsledný dojem ještě umocňuje Aidsovo představení. Autorův hlas, nyní propůjčený autíčku, deklamuje básně pomalu a odměřeně. Posluchač zakouší dotek, tíhu i pach každého slova. Vaječník sešitý s varletem je vyexponován ad absurdum a s ním i další obrazy. Toho večera naslouchajícím mohly z Elsy Aidse utkvět vesměs jen prvoplánové metafory pohlavního styku nebo „mlíko“ na tisíc způsobů (respektive jen na ten jeden). Přes hřmění podobných slov a obrazů nebylo slyšet nic dalšího. Otázkou zůstává, zda je to na škodu věci, či nikoliv. Na první pohled (stejně jako poslech) se zdá, jako by ve sbírce ani jiné než ryze tělesné básně nebyly, avšak nemůžeme jí jednostrannost tak úplně vyčítat. Je ale jen na čtenáři, má-li chuť překonat bariéru, kterou před sebe Elsa Aids poněkud křečovitě a násilně staví, a přesvědčit se, zda je zvědavost ze sbírky opodstatněná, tzn. jestli za onou bariérou něco zbylo.

Elsova poezie evidentně zcela účelově rezignuje na vyšší smysl. Jeho básně v próze, přestože jsou zahlceny věcmi, chtějí obnažovat svět. Ohmatávat jeho tvrdost a odhalovat jeho brutalitu. I proto je jeho jazyk zbaven emocí. Nakonec se však zdá, jako by pro něj intimita nevymizela úplně, ale transformovala se v něco jiného. Intimitou mu není tělesnost jako taková, ale subjekt sám, sám v sobě zakoušející své prostorové limity a nemožnosti kontaktu či proniknutí s vnějšími „předměty“.

Hra s kontroverzí
Elsa Aids se snaží budit dojem naprosté nezávislosti. Je prezentován jako autor, jehož texty si na nic nehrají. Ale je to skutečně tak? Pro mě si některé z nich bohužel až příliš hrají na poezii. Tu ještě pouhá kontroverze nedělá. A já skrze ni nebyla schopna spatřit cokoli ke mně promlouvajícího. Častým motivem Aidsovy poezie je nemožnost proniknutí ve smyslu spříznění, lyrický subjekt vždy zůstává mimo, vedle. A stejný pocit jsem si odnášela ze čtení. Svým způsobem zvláštní poezie, do níž jsem však nepronikla a zůstala jsem stát vedle. Přičemž vedle je pro mě v tomto případě nejzazší možnost průniku. ∞


Aids, Elsa: Trojjediný prst
Rubato
Praha, 2011, 88 stran


XXX

Sahání zespoda dělá díry,
vystřižené pro ruku.

Udělá díru, kam se vejde prst,
udělá díru,
v níž se prst rozpustí jako čokoláda
a steče na dlaň.

Tak poznáš pusinku, která hřeje.

S pocitem ztráty můžeš ochutnat:
je to sladké.
Můžeš hledat a zamažeš sebe i celou postel.


XXX

Některá se nikdy neudělá
a vše krásné, co přišlo, bylo kdysi
jemné jako mráz, křehké snění.
A všechno, co přijde, nebude nikdy dost.

Je tak chamtivá, anebo vyplašená?

Mami, zaveď ji zpátky, do doby,
než na to přišla,
vždyť já chci být jako ty, má ojebaná mámo.

Mami, tvé mléko nikdy nestoupalo
příliš vysoko,
vím však jistě, že aspoň teklo.


XXX

Její bytost se ucpala,
potíže se rodí příliš rychle.

Ani oblečení, které si svléká, už nejde rozmotat,
kalhotky vpletené v punčochách
stísněně voní.

Čas zmizel v absenci násilí.

Zatímco spí, její dech klesá z úst do krku
a padá vnitřnostmi
až dolů, do studených sklípků mezi prsty
od nohou.